Au Pair |k.th

8.

Trčím tu nejméně už týden, ale kdo ví, když jsem ani jednou za tu dobu nebyla venku a nikdo sem ani nepřišel. Jedině sem pouze přinesli jídlo a zas odešli. Netušila jsem jestli něco dalšího plánují nebo jestli mě někdo přijde zachránit.

Sedla jsem si ke studené stěně, tak jako vždycky, a nohy si přitiskla blíže k tělu. Na to že byl srpen byla tam docela zima. Neměla jsem na sobě žádnou bundu ani mikinu, takže jediné co mi zbývalo, bylo tu buď umrznout nebo se snažit, alespoň trošku zahřát.

Když jen tak sedím, do hlavy se mi derou myšlenky na mamku, jestli mě vůbec hledá a nebo nemá ani žádné tušení, že nejsem doma. Než jsem se dostala sem, s mamkou jsem to měla teď dost těžké. Z nějakého důvodu jsem ji začala nezajímat a každý den dělala že tam nejsem. I přes tu námahu s ní mluvit, mi nikdy nic neodpověděla.

„Soo?" zbystřila jsem a porozhlédla se po místnosti, jestli neuvidím osobu, která právě zašeptala mé jméno. „Soo?!" ozvalo se znovu, což mě přinutilo si i stoupnout. „Haló?" řekla jsem do prázdna, ale odezva se už neozvala.

Znovu jsem se posadila. Už mám i halucinace z toho, jak jsem tu sama. Nikdo se mnou nemluví a ani mi to jídlo už nedonáší, takže jsem tu úplně sama.

V tu chvíli, kdy jsem si myslela, že vážně mám halucinace, jelikož jsem slyšela někoho mluvit a říkat mé jméno pořád dokola, se dokořán otevřely dveře.

„Soo!" přiběhla ke mně osoba, která dveře vykopla, a silně mě obejmula. „Tae?" řekla jsem zmateně a kousek od něj se odtáhla, abych se mohla ujistit, že to je vážně on. „Jak?" nechápala jsem nad čímž se Tae ušklíbl. „Přišel jsem si pro tebe" usmál se a vzal si mě do rukou.

Nedokázala jsem nic říct z toho šoku, a tak jsem ho nechala, i přes to že nemám ráda, když mě někdo nosí. Vyběhl se mnou z té odporné místnosti, kde už čekali pravděpodobně jeho přátelé.

„Jimine! Musíme ihned pryč" řekl chlapci s tmavě šedými vlasy a společně s ním se rozeběhl směrem ven. Cestou jsme míjeli těla ležící v kalužích krve, ale nějak mi to stále nedocházelo, co se tu vlastně děje.

Auto už bylo na dohled, proto Tae společně s jeho přítelem zrychlili. „Rychle!" křikl na osobu sedící za volantem, jakmile jsme se usadili a připoutali. „Jo prosím tě" odfrkl si a rozjel se směrem pryč.

Konečně jsem se dokopala k tomu, abych napsala, alespoň nějakou tu kapitolu. Ve škole toho mám teď hodně, takže čas na psaní nemám. Ale v nejbližší době se budu snažit být více aktivní.

~Jemun