Au Pair |k.th

13.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že vlastně už dávno vím o tom, že má matka, není má pravá matka. Když si to tak vezmu, tak mi chvílemi přišlo, že si nejsme zas až tak podobné. Neměli jsme stejný nos ani oči. Lehce řečeno, byla úplně jiná.

„Ale to už asi víš, co? Že tu ženu, kterou jsi považovala za svoji matku, doopravdy není?!" úšklebek, který měl Tae na tváři, mi dával najevo posměch, který byl i slyšet v jeho hlubokým hlase. 

Potichu jsem přikývla. Nechtěla jsem promluvit ani za každou cenu. Bála jsem se tentokrát tam každého, včetně Jimina a Hobiho. Nemohla jsem tušit, co by mi mohli udělat i přes to, že mi dohromady dali najevo naše bývalé přátelství.

„Tím pádem-" nestihl doříct ani větu, jelikož má pusa se rozhodla tentokrát mluvit. „Už mlč" zařvala jsem na něj a stoupla si až z toho dokonce spadla židle, kterou nikdo nemínil zvedat ze země.

„Nevím, co mi můžete udělat a ani netuším jestli vám můžu ve všem věřit. Ale jedno vím. Zachránili jste mě a k tomu jste alespoň jeden z vás měl důvod. Tak krucinál už, řeknete mi tady někdo, co se to tu vlastně děje a proč jdou po mně nějací lidé?!"

Všichni na mě hleděli s otevřenými ústy a ve dveřích dokonce stál i zbytek, aby jim hlavně nic neuniklo. Očima jsem přelétla k Taemu, který už nebyl tak sebevědomí jako když sem přišel.

„Vidím, že mi to ani jeden z vás asi neřekne" sarkasticky jsem se na ně usmála. Na žádnou odpověď už jsem nadále nečekala a rychlím krokem vyšla z kuchyně. Věděla jsem, že zde je stále ještě jedna osoba, která by mi mohla všechno vysvětlit.

Nasadila jsem si tedy v předsíni boty a přes ramena přehodila černou koženou bundu, která byla na věšáku. Myslím, že patřila tomu menšímu, který vypadal tak trošku jako koťátko.

Naposledy jsem se za sebe ohlédla a vyšla z domu ven. Jednu věc jsem měla jasnou a to najít mou, tedy už nepravou, matku.

Doufám, že vás to ještě trošku baví:)

Kdyby jste měli někdo nějaký nápad, co by se mohlo dít dál, určitě mi to napište ❤

~Jemun