Au Pair |k.th

6.

O pár dní později

S Taehyungem jsme se dost za tu dobu sblížili. Dokonce jsme společně zjistili, že toho máme docela dost společného. Třeba to, že jsme chodili do té samé školy a dokonce měl třídu hned vedle mě, ale já si ho za každou cenu nemohla vybavit, kdo by to tak mohl být. I přes to mi něco říkalo, že se známe hodně dlouho, protože mi byl vážně dost povědomí.

„Soo, mohla by jsi tohle dát pod schody, prosím tě?" dala mi do rukou nějakou krabici a hned zase odešla. „Jo jasně, ráda ti pomůžu" řekla jsem si už sama pro sebe a rozešla se ke schodům.

Krabici jsem dala pod schody a chtěla rovnou odejít, ale všimla jsem si otevřených dveří, do kterých vstoupil Taehyung, když jsem ho poprvé potkala. Bohužel dnes tu nebyl, a tak mi to přišlo trošku divné.

Hlavu jsem strčila do tmavé místnosti a pohled se mi zjevil na kancelářský stůl a pár skříní. Vlezla jsem tedy dovnitř a více se porozhlédla, když už jsem tady. Myslím, že další příležitost se tady porozhlédnout už nebudu mít. Když můj zrak, ale spatřil sbírku pistolí, které byly hezky poskládané u zdi, drkla jsem omylem do stolu a všechny ty papíry a složky se sesypaly na zem.

Rychle jsem se sehnula a začala je sbírat, ale zaujala mě jedna obálka s velkým nadpisem KANG. Pomalu jsem ji tedy otevřela a vevnitř se nacházelo několik papírů a fotek mého otce, matky i MĚ. Nechápavě jsem si všechno prohlížela a zjišťovala, proč to tady má.

„Co to děláš!" křikl někdo za mnou a vzal mi desky z rukou. Zděšeně jsem se podívala na osobu, která byla velmi rozčilená. „C-co to je?" ukázala jsem na tu věc, kterou stále držel v rukou. „Nic" zavrčel a poté mi to vše dorachlo.

*Flashback

„Tae!" začala jsem se smát, když si mě přehodila už zmiňovaná osoba přes rameno. „Pust mě!" bouchala jsem ho svými pěstičkami do zad, ale s ním to vůbec nic neudělalo. Pouze jsem ucítila štiplavou bolest na mém pozadí. „Hej!" křikla jsem a tentokrát mě už sundal.

„Já ti říkal, že toho máš nechat" řekl vážně, ale poté jsem oba vyprskli smíchy. „Miluju tě" řekl a poté se dotkl mých rtů těmi svými. Když dám už docházel kyslík, odtáhla jsem se a řekla „Taky tě miluju"

*Konec flashbacku

Vrátila jsem se zpět do reality, tentokrát i s tím, že vím už kdo to je.

„Nic?!" Zvýšila jsem hlas až jsem se divila, kde se to ve mně bere. „Byli jsme nejdříve nejlepší přátelé, ale poté jsme se i měli rádi víc než jako kamarádi a teď zjišťuji, že jsi mojí rodinu sledoval celý život a že jsi zabil mého tátu!" začali mi po tvářích téct slzy. „Dokonce i teď jsem tě začínala mít docela zase ráda, ale tohle. Jsme nečekala"

Otočila jsem se na patě a vyrazila k východu. Sáhla jsem na kliku a chtěla vyjít, ale někdo mi v tom zabránil. „Nech si to vysvětlit" řekl teď už smutně, ale já to ignorovala. „Naser si" plivla jsem mu do obličeje a vyšla z domu.

„Soo!" slyšela jsem za sebou brečící dětský hlas, ale já se neotočila. Věřila jsem mu a on mě celou dobu znal, zabil mi tátu a před několika lety mě opustil bez toho aniž by mi řekl kam. Ve všem mi lhal.

S uslzenýma očima jsem se procházela po ulicích a koukala na rodiny, na děti, jak si to vesele ženou buď domů nebo za svými přáteli. I přes to, že to není moc dlouho, co jsem ho znovu potkala, ale i tak jsem se do něj znovu zamilovala.

Zahnula jsem do nějaké uličky, kde nebylo moc lidí. Nějak mě to nezajímalo a šla dál, i přesto že už byla celkem tma. Z ničeho nic u mě  zastavilo černé auto a rovnou z něj vyšli dva svalnatí chlapi. Šli mým směrem. Zděšeně jsem na ně hleděla, ale než jsem mohla cokoliv udělat, vzali mě do náruče a hodili do auta.

„Co to k*rva děláte!" začala jsem na ně řvát, ale hned na to se mi na puse objevil bílý kapesník. Začala se mi motat hlava. Chtěla jsem ještě něco říct, ale nestihla to, jelikož jsem upadla do temnoty.

~Jemun