Au Pair |k.th

7.

Probudila jsem se uprostřed temné místnosti, uvázaná na židli. Chvíli jsem se rozhlížela, ale nemělo to cenu. Všude byla ohromná tma a nikde ani okno, z kterého by mohlo vycházet alespoň menší světýlko.

Dveře se z čista jasna otevřeli a místnost na chvíli osvětlit, ale jen na chvíli. „Tak už jsi se probudila" zasmál se, ale mě do smíchu v tu dobu vážně nevylo. „Proč tu jsem" řekla jsem klidně a stále se dívala na onu osobu, která stále stála ve stínu.

„Ty to nevíš?" zaskočeně řekl, ale hned se znovu začal smát. „To tvůj milovaný tatík" přitáhl si jednu ze židlí a posadil se na ni. „Vždyť ten je mrtvý!" zařvala jsem na něj, ale on nic. Místo toho rozsvítil světlo, a tak jsem měla možnost si ho prohlédnout.

„Kdo jsi a co po mě chceš" uvelebila jsem se na židli, jelikož mi bylo jasné, že se odtud nedostanu. „Jsem Jebum, zkráceně JB. Jsi tady proto, aby tvůj otec si pro tebe mohl přijít a já ho mohl zabít" chodil kolem mě a celou dobu si prokřupával prsty, což bylo dosti nechutné.

„Kolikrát ti mám doprdele říkat, že můj otec je MRTVÍ!" zařvala jsem po něm, ale to jsem asi dělat neměla, jelikož mi na tváři přistála jeho ruka. „Takhle se mnou nemluv" pohrozil mi a dál pokračoval. „Toho koho jsi brala celou dobu za svého otce, nebyl tvůj biologický otec, ale strejda. Tvý pravý rodiče nejsou zas tak nevinní, tak jako tvá teta se strýcem" na chvíli se odmlčel a otočil se směrem ke mně. „Tvoje matka s tvým otcem jsou lehce řečeno mafiáni"

Když to řekl, nemohla jsem tomu uvěřit. Nevěděla jsem zda má pravdu, ale tak nějak jsem mu věřila, jelikož už před tím mi bylo divné, že si vůbec nejsem podobná se svojí matkou.

„Sebrali mi něco velmi cenného ze života, a tak já jim taky něco seberu, tedy už částečně vzal" usmál se a poté hned odešel. Vůbec nečekal, jak třeba zareaguji. Prostě se otočil na patě a vypadl.

„Proto jsi nás celou tu dobu sledoval, Tae?" ukápla mi jedna slza, kterou následovali hned další. „Pomoz mi" zašeptala jsem.

Dveře se znovu otevřeli a do nich vstoupili dva chlapi. „Ahoj" řekli oba naráz a stoupli si přede mě. „Co chcete" prskla jsem po nich a pohled odvrátila, tak abych se na ně nemusela nadále dívat.

„Přinesli jsme ti něco k jídlu" usmál se ten jeden a druhý mi začal rozvazovat ruce i nohy. „Jsem BamBam a tohle je Yugyeom" ukázal na chlapce vedle něj. „Super a co s tím teď jako mám dělat" řekla jsem nevrle a tác s jídlem odsunula od sebe.

„Chtěli jsme být jen milí, ale jak chceš" řekl Yugyeom rozčileně a tác si rovnou vzal zpět do rukou. Ještě jednou se na mě oba pohrdavě podívali a stejně tak jako ten blbec jménem JB, se otočili na patě a odešli. Samozřejmě že nezapomněli třísknout s dveřmi, nad čímž jsem se musela uchechnout.

Omlouvám se, ale asi teď chvíli nebudu vydávat, jelikož mě trošku zatím nic nenapadá, jak by to mohlo dále pokračovat (pokud máte nějaký nápad, hned ho napište do komentářů:)) a taky mám toho teď hodně ve škole.

I přes to doufám, že se vám kapitola líbila:)

~Jemun