Au Pair |k.th

12.

Společně s kručícím žaludkem, jež se před chvílí ještě neozýval, jsem vylezla z vyhřáté postýlky a vyšla z pokoje. Cestu, kterou jsem přišla do místnosti, kde jsem až do teď byla, jsem si nepamatovala. Což znamenalo, že si na chvíli zahraji na Sherlocka.

„No konečně" řekl vcelku nahlas Hobi, když jsem asi po čtvrt hodině našla jídelnu s kuchyní. Mírně jsem se na něj usmála, ale jakmile mě chtěl jít obejmout, nastavila jsem před sebe ruku jako znamení, že má stát.

Vím, bylo to trošku ode mě hnusné, ale i přes to jsem měla nějakým ten důvod. Všichni mě tu znali, tak jak mi řekl Jimin, ale já nikoho z nich ne.

„Stalo se něco" řekl nechápavě a ruku, která byla vztyčena vzhůru, si prohlížel. „Ano" bez jakékoliv emoce jsem mu odpověděla a sedla si ke stolu, kde ležel pouze jeden talíř plný jídla. Takže můj.

Na nic jsem nečekala a rovnou se do jídla pustila, jelikož můj žaludek začal být hlasitější a já se už víc nechtěla strapnit. Hobi a Jimin se nejdříve na sebe zaskočeně podívali a poté se posadili ke stolu, každý z jedné strany.

„A řekneš mi přesně co se stalo?" vzal si Jimin do ruky poloprázdnou skleničku a chvíli si s ní nervózně hrál. „Ty víš" opáčila jsem a dál pokračovala v jídle. „Promiň, ale netuším o čem to mluvíš" řekl tentokrát zmateně Hobi a každý ho z nás si s přimhouřenými oči prohlížel.

„Dobře" naštvaně jsem odložila příbor a na každého se podívala. „Myslela jsem, že mě nikdo z vás nezná, že jsem se nikdy v životě nepotkali, ale pravda byla jiná. Všichni jste mi lhali, včetně Taehyunga" ukázala jsem svým prstem na oba a slzy, které jsem až do teď držela na uzdě, jsem nechala smáčet mé tváře.

„My jsme ti ale nikdy nelhali, teda ano, lhali, ale bylo to pro tvé bezpečí" řekl Jimin s třesoucím se hlasem a trochu se napil vody. „Soo, my jsme tě chtěli pouze ochránit" dodal Hobi a Jiminovu skleničku odnesl do dřezu.

„A tak teda před čím?" otázala jsem se naštvaně a pěstmi bouchla do stolu. „Před tvými PRAVÝMI rodiči" vstoupil do místnosti Tae, což nás všechny tři vylekalo.
„Co-cože?" vykoktala jsem a tentokrát s prázdným pohledem jsem ho sledovala. Už jsem nedokázala nic říct ani nic udělat. Pouze sedět na židli a sledovat je.

~Jemun