miraculous - Ona je moje, Felixi

2.

Marinette :

"Ty někam jdeš" řekla osoba která se za mnou objevila.

"No podívejme, kdo se  konečně ukázal. Myslíš, že mám chuť tady hodinu čekat v zimě a ve tmě" řekla jsem otráveně.

"Promiň, musel jsem doma něco vyřešit" řekl sklesle Chat a kouknul do země.

"Vždyť já se přeci nezlobím" a objala jsem ho.

"Ale slib mi, že už mě nenecháš tak dlouho čekat" on se usmál a objetí mi opětoval.

"No..." to jsem se na něho pohrdavým pohledem koukla.

"Tak mi, alespoň nějak oznámíš, že přijdeš později" a ťukla jsem ho prstem do nosu.

"Dobře, ale ty už mi tohle nebudeš dělat" kouknul na mě a ušklíbl se.

"Platí" řekla jsem a znovu ho do toho nosu šťouchla. On se jen zasmál a rukou ukázal na lehátko. Já si šla sednout a on také. Jako vždy.

"Tak o čem si budeme povídá tentokrát?" zeptal se a já začala přemýšlet.

"No... Normálně bych se tě zeptala, proč jsi přišel, tak pozdě, ale jelikož jsi superhrdina, tak to, asi chápu" a koukla jsem na něho a on se koukl do země.

"To máš pravdu, ale ani nevíš, jak moc bych ti to chtěl říct" řekl a podíval se na mě. Já jsem ho jen nechápavě pozorovala a snažila se ho rozveselit.

"Ani nevíš, jak se mi tohle na tobě líbí" řekl a dal mi ruku na tvář. Já ho stále jen pozorovala.

"A co?" to bylo jediné, co se mi povedlo vyslovit.

"To, že se snažíš každého pochopit a zlepšit mu náladu, nebo někdy i ztotožnit" já jen nechápavě pozorovala jeho zelené oči a nevěděla, co dělat. Najednou jako by nám oběma došlo, co se děje a vzpamatovali jsme se.

"Něco mě napadlo" řekla jsem a Chat se na mne nechápavě podíval.

"sedni si sem a já půjdu na druhou stranu" sice bylo vidět, že se moc nechytá, ale udělal to. Já si sedla na druhou stranu a záda opřela o ty jeho.

"Tak co teď?" otočil se na mě a já mu dala prst přes pusu.

"Ticho ty můj Chatonku, jinak ti dám do pusy tátovu ponožku" a zasmála jsem se.

"Ale abych ti odpověděla tak zapomeneme na to, že tu jsme spolu a představíme si, že tu jsme sami, nebo s někým jiným" v tom mě přerušil.

"A co dál?" já jsem jen protočila panenky a pokračovala.

"Řekneme si věci které jsme ještě nikomu neřekli" on se na mne udiveně podíval.

"Věřmi, ale má to jedno pravidlo" on jen kývl.

"To co se do zdi řekne, zůstane jen ve zdi" on jen kývl a otočil hlavu.

"Dobře, ale co když řeknu něco, co by se ti nemuselo líbit?" já na něho udiveně koukla a zapřemýšlela.

"Vždyť já jsem zeď a té se nic nemůže nelíbit a ty jsi taky jen zeď a ta se mnou nemluví" oba jsme se zasmáli a začali přemýšlet.