Sunflower among weeds | Larry

Epilog

Louis, cítíc se v bezpečí s pevnýma rukama kolem svého pasu a svalnaté tělo, z kterého čerpal teplo po několika minutách usnul.

Kudrnatý se chytil šance, neváhal zaměnit své tělo za měkký polštář, nepozorovaně se vytrácejíc z bytu svého chlapce.

Zpět se vrátil ještě předtím, než se Louis probudil, s malou krabičku, balenou v leskle modrém papíru s drobnou, stříbrnout mašlí připevněnou v samém středu obdélníku.

Žádné znaky jeho nepřítomnosti, či nenápadné krabičky, když se Louis probudil, když spolu večeřeli ani když se zabaleni v dece tulili na gauči.

"Loueh?" zašeptal mladšímu do ucha, horký dech vysílajíc mu mráz po zádech.

"Hm?" stále zavřené oči, mazlící se s Harryho hrudí, nechávajíc ho vědět, že může pokračovat a má Louisovu pozornost.

Kudrnatý jemně odsunul chlapce ze své hrudi, načež se mu dostalo zmatené a nespokojené mlasknutí, což shledal naprosto rozkošným, pouze se nad tím usmívajíc.

"Seď," pohladil modrookého po vlasech, vstávajíc, nechávajíc zmateného chlapce na gauči, mizíc mu z dohledu, tiše vyndavajíc onu krabičku z kapsy svého kabátu, pověšeného v předsíni, kde si byl jist, že jeho chlapec nepůjde.

Vcházejíc do obýváku se setkal s modrým, netrpělivým pohledem. Vždy tak nedočkavý.

Neunikl mu Louisův pohled, pomalu padajíc na to něco v jeho pravé ruce.

Nejistě přehodil krabičku do druhé ruky, sedajíc si vedle Louise, přejíždějíc svou volnou rukou po hřbetu té chlapce, poprvé nejistý tím, co by měl říct.

"Veselé Vánoce," promluvil po chvilce, zvedajíc pohled, když předával krabičku do chlapcových rukou.

"Páni, víš, nemusíš mi nic dávat," nejistě se zadíval na Harryho, přestože on sám měl pro kudrnatého dárek.

"V tom případě máš štěstí, že chci," usmál se na chlapce, olizujíc si rty, nad čímž modrooký z nějakého zvláštního důvod zrůžověl, a po uvědomění znovu, ještě víc do lehkého, červeného odstínu, který kudrnatý miloval.

"Děkuji," zašeptal, než začal nedočkavě sundavat lesklý papír z krabičky, lapajíc po dechu a vytřešťujíc oči, když přejel očima po nápisu na krabičce, hlásajíc Tiffany, jak Louis věděl, rozhodně ne levná záležitost.

Nesnášel dostávat drahé dárky, nutilo ho to cítit se jako zlatokopka, nechtěl, aby si lidé mysleli, že je využívá.

"Ha-"

"Shh, prostě to otevři, ano? Buď hodný chlapec a nech daddyho rozmazlit si tě," přejíždějíc po jeho boku nahodu a dolu, dodávajíc Louisovi pocit, že je vše v pořádku.

Bez jediného slova Louis tedy jemně přejel po krabičce, pomalu zvedajíc víko.

S velkým úsměvem a jiskrami v očích opatrně vyndal stříbrný řetízek. Nic víc, nic míň, a Louisovi to naprosto stačilo. Něco tak jednoduchého a obyčejného pro něj bylo perfektní a on si to v okamžiku zamiloval.

"Je dokonalý," vydechl, otáčejíc se na Harryho, než mu obmotal ruce kolem krku, vtiskávajíc mu polibek na rty.

"Mohl bys?" spustil ruce, natahujíc k Harrymu řetízek.

S úsměvěm kývl, tváří se mu prohnal strach a nejistota, jak přišla tak zmizela a Louis si jich ve chvíli nevšiml, otáčejíc se k Harrymu zády.