Nothing is forever (CZ-5SOS)

11. Návštěva

Probudila jsem se zase v té bílé místnosti. Ash ještě spal, přitulený vedle mě. V jiné situaci bych si tuhle chvíli užívala, ale teď bych raději byla co nejrychleji pryč odtud. Nemám ráda nemocnice. Několik minut jsem jen tak ležela a přemýšlela.

Po chvilce se Ash zavrtěl a otočil se obličejem na mě. "Dobré ráno, krásko." Usmál se na mě a prohrábnul si vlasy.

"Dobré." Jeho úsměv donutil i mě abych se alespoň malinko usmála.

"Jak ti je ? Nepotřebuješ abych pro někoh došel ?"

" Ne, díky všechno je vpořádku. Jen tady se mnou ještě zůstaň."

"To je jasný, že s tebou zůstanu. Už nikdy tě nenechám samotnou. Ale asi za chvíli přijde sestra se snídaní, tak raději vylezu z tý postele." Zašklebil se na mě a začal se soukat z podpeřiny.

Hned jak vylezl a sednul si na židly, která byla vedle u postele, přišla sestra se snídaní. "Dobré ráno vám oboum. Omlouvám se, ale snídani mám jen pro slečnu." Vypadala mile a i příjemně se usmívala.

"Děkuju." Doufala jsem, že to nebude stejně hrozný, jako včera.

Po asi půl hodině přišel doktor, stejný co včera. Měl na mě standartní otázky jako například: "Jak se dnes cítíte ?" a podobně. To jsem se snažila rychle odbít, abych se konečně mohla zeptat já.

Konečně se mě tedy zeptal: "Máte ještě nějaké otázky ?"

"Ano, kdy mě pustíte ?" Evidentně ho to pobavilo. Asi to tu slýchá často. Ale já už opravdu chci odtud co nejdřív vypadnout.

"Vzhledem k tomu že všechny vaše testy dopadly výborně, tak Vás zítra dopoledne propustíme." Jen jsem přikývla na znamení souhlasu, ale v duchu jsem skákala radostí.

.... o asi 23 hodin později....

Ash

Konečně jde domů. Včera tady za ní ještě byli rodiče a než odjeli, domluvili, že jí dneska odvezu já. Už sedím s ní v autě a jedeme k ní domů. Musí to být divný, být měsíc mimo a najednou se vracet zpátky do normálního života.

Budu si s ní muset promluvit, co se stalo tu noc. Podle toho co řekli lékaři, utrpěla velký šok. Mohla to být třeba jen informace co způsobila, že skončila v komatu. A nemyslím si, že by to byla náhoda, že se to stalo tu noc někdo vraždil.

Máme štěstí, že její rodiče mě vzali v pohodě. Dovolili mi tu přespávat jen pod podmínkou, že se (zatím) nebude nic dít. S tím jsme oba souhlasili a hned jsme to využili. Nechci jí nechávat samotnou.

....Druhý den ráno....

Charlotte

Probudilo nás zvonění a klepání na dveře. "Co se to děje ? Jakej blázen otravuje takhle po ránu ?" Nesnášim, když mě někdo ráno budí, když můžu klidně spát.

"Nevim zlato, spi dál. Dělej že jsme to neslyšeli." Odpověděl mi, otočil se na druhý bok a spal dál. Přitulila jsem se k němu a zkoušela taky znovu usnout. To nebylo ale tak snadný. V hlavě mi vrtalo, kdo mohl takhle brzo zvonit. Pak jsem se podívala na hodiny a došlo mi, že zas tak brzo to není. Bylo už 10.

"C.C., oblékni se a přijď rychle dolů !" Zakřičela na mě ze zdola mamka. Tak jsem udělala co mi řekla. Vylezla jsem z postele a vzala na sebe první co mi přišlo pod ruku. Trochu si učesala vlasy, vyčistila zuby a už jsem vyrážela dolů. Ani jsem si málem nevšimla, ale Ash šel se mnou.

Když jsem přišla dolů, spatřila jsem muže v obleku, jak sedí u stolu. Než mě spatřil, byl úplně zticha. "Dobrý den slečno. Potřebuji s Vámi mluvit. Jsem od FBI. Jde o tu noc, kdy jste upadla to bezvědomí a kdy byla zavražděna jedna dívka." Byla jsem překvapená. Tím, co říkal i tím, že mu mohlo být maximálně tak 25 a přitom byl federální vyšetřovatel, nebo jak se jim říká.

"A-ano. Jistě. Povím Vám co budete chtít, ale já si toho stejně moc nepamatuju."

"Moc děkuju za ochotu že chcete pomáhat. Je to zcela dobrovolné. Ale zároveň je to přísně tajné, takže musím poprosit vašeho kamaráda i vaší matku aby opustili tuhle místnost. Nebo mužeme ject k nám, ale myslím že tohle bude příjemnější."

Oba, i když neradi, opustili místnost.

"Takže, abychom začali. Nemusíte se ničeho bát. Chápu, že si toho moc nepamatujete a že si možná dokonce myslíte, že si pamatujete všechno co jste viděla a ten problém pak tedy je, že jste neviděla nic podstatného. Pravda je ale taková, že když někdo upadne do komatu, je běžné, že mu některé okamžiky vypadnou. Já Vám slečno pomůžu si rozpomenout. Tedy pokud sama budete chtít."

Z toho jeho proslovu se mi motala hlava. Moc vět a moc dlouhých vět. Po chvilce jsem ale odpověděla: "Ano."

"Výborně, tak tedy začneme. Pro začátek se Vám tedy ještě jednou představím. Bude to pak pro vás míň těžké. Jmenuji se Nicolas."

"Tak tedy začneme. Říkejte mi C.C. nebo Charlotte, jak chcete." Usmála jsem se a čekala co bude dál.

Takže je tu další díl, ale nebojte, do Vánoc chci napsat alespoň ještě jeden. Chci vám všem poděkovat za skoro 1000 přečtení a za skoro 100 votes. Jsem strašně moc ráda :3 <3 Doufám, že se vám to dál bude líbit. Budu moc ráda když mi dáte votes a přihodíte nějaký komentář :)

Btw. Ti, kteří píšete taky nějakou povídku, stalo se vám někdy, že jste měli v plánu co tam napíšete, o čem to prostě bude, a pak se vám to uplně překroutilo a vzniklo z toho něco uplně jinýho ? :D Mě právě teď jo :D Sakra... FBI ? Zuzko -_- Co tě to sakra napadlo :D