Nothing is forever (CZ-5SOS)

13. Překvápko....

Po tom co Nick odešel, jsem zůstala chvilku sama v obýváku.

"Zlatíčko, jseš v pořádku ?" Ozval se za mnou hlas mojí mámy. Neodpověděla jsem. Co bych jí na to mohla říct ? Zalhat a říct že všechno je fajn ? Říct jí pravdu, že se staršně bojím, mám úzkost, chce se mi brečet a tak dál ? Nevím co teď mám dělat.

Najednou nevím vůbec co dělat se svím životem. Připadá mi, jako by se všechno kolem mě hroutilo. A nejradši bych z toho utekla. Ale kam utéct ? Jak by se dalo utéct z vlastního života ? Možná budeš muset jít pryč. Do ochrany světků. Vzpoměla jsem si na Nickova slova. A najednou jsem se toho už nebála. Viděla jsem v tom záchranu.

Ale bohužel se ozval hlas, který mě zase vyvrátil mé myšlenky.

"C.C. jak ti je, lásko ?" Promluvil na mě Ash.

Ash. Miluju ho, ale co když vážně budu muset pryč ? Co bude s náma ? Nechci o něho přijít. Nechci přijít ani o rodinu a přátele.

"Hej, Charlotte... Jsi v pohodě ? Co se stalo ?" Hučel do mě Ash.

"Jo, no jsem v pohodě. Asi pujdu na chvili k sobě do pokoje." Zvedla jsem se ze židle a rychle odešla do pokoje, kde jsem se zamkla.

Druhý den ráno

Vzbudila jsem se, když mi máma něco řikala. Už na mě musela asi chvíli mluvit, ale nevnímala jsem jí.

"Charlotte, holčičko moje... Proč si mi nic neřekla ?"

"Co se děje mami ? Zaspala jsem do školy nebo co ?!"

"Ne zlatíčko. Byl tady zase ten vyšetřovatel. Za hodinu si pro tebe přijede. Jdeš do ochrany svědků. Budeš muset jít sama. Ptala jsem, nesmíme jít s tebou. Je mi to tak líto. Můžeš si sbalit jen pár nejdůležitějších, osobních věcí."

"Cože ?!!? Ty si ze mě děláš legraci, že jo ?" Hnaly se mi slzy do očí a nedokázala jsem je zadržet. Křičela jsem. "Řekni že to není pravda. Ne, to ne."  Poslední slova jsem spíš zašeptala. Schoulila jsem se do klubíčka a brečela jsem.

O hodinu poději

Zvládla jsem se uklidnit. Rychle jsem se vysprchovala a zabalila jen to nejdůležitější... Jen některé vzpomínky, některé věci.

Ještě jednou všechno přehrabuju, abych zjistila jestli tu není ještě něco co bych si chtěla vzít sebou. Takovích věcí tu je sice spousty, ale všechno si vzít nemůžu.

Najednou jsem si všimla bundy, kterou jsem přeedtím přehlídla. Byla Ashe. Prohlížím si jí. Cítím že má něco v kapse a tak se chci podívat. Přece jenom jsem dost zvědavá. Je to krabička. Jen jsem se začla modlit, ať v ní není prstýnek. To bych už asi nezvládla. Ale snad není takovej blázen, aby mě žádal o ruku po pár týdnech... Tu dobu co jsem byla v  kómatu nepočítám...

Otevírám jí a.... Našla jsem tam nádherný řetízek. Docela jsem si oddychla. Ale i tak byl nádherný. Je to blázen. Musel stát hrozně moc peněz i když to pro něho nic neznamená. Vyndala jsem ho a zapla si ho kolem krku.

Zazvonil zvonek a tak jsem rovnou šla dolů. Došlo mi, že to bude Nick nebo někdo od něj.

"Ahoj Charlotte. Jsem rád, že tě zase vidím. I když ty asi ne." Usmál se na mě a já ho pustila bezeslova dál.

"Takže.... Máš zabaleno?" Rozhlížel se po domě, asi aby našel nějaké moje zavazadlo.

"Jo, mám to nahoře. Dojdu si pro to. Za chvilku jsem zpátky." Nepoznávala jsem svůj hlas. Byla jsem zdrcená.

O pár minut později

"Neboj mami, budu vpořádku. Nebreč, prosím už nebreč. Budeš mi chybět." Nedokázala jsem už déle držet slzy a rozplakala jsem se mámě na rameno.

"Ty mě taky. Mám tě ráda." Její oči byly plné smutku.

"Ahoj zlato, buď opatrná." Táta mě pevně objal.

"Neboj tati, pa."

Nasedla jsem do auta a ještě jim naposledy zamávala. Jela jsem vpřed novému životu. Ale zároveň jsem nedokázala opustit tenhle život, aniž by kdokoliv věděl co se mnou je.

Zhruba před hodinou.... (Pozor !!! Před hodinou - ne - Za hodinu !!!)

"Mami, prosím, musíš to pro mě udělat !"

"No já nevím. Promiň mi to Charlotte, ale nejsem si jistá že to pro tebe můžu udělat." Zatvářila se dost smutně. A věřím, že vážně smutná byla. Určitě mi chtěla pomoct, ale bála se.

"Mami, nemůžu jen tak odjet. Nechci aby jsi o tom mluvila jen tak s někým. Pouze 3 lidi." Byla jsem skoro až naštvaná.

"Je jedno kolik lidí. Chápeš, že nikdo to nesmí vědět. Chápeš, jakýmu nebezpečí bys je mohla vystavit ?" Mamka vypadala že se za chvíli znovu rozbrečí.

"Neříkej jim, co se se mnou stalo. Jen Stacy, Jaydnovi a ...." Zlomil se mi hlas v půli věty. Musela jsem si odkašlat a pak jsem pokračovala dál.

"... a Ashovi řekni, že jsem musela odjet. Třeba k nějakým příbuzným do Evropy. Prostě něco. Nechci aby se o mě báli. Nkdo z nich. Když se budou chtít vědět víc, tak řekneš že nic víc v tom není. Klidně jim řekni že jsem začla mít psychický problémy. Jen tě prosím.... Řekni jim alespoň něco málo."

Už jsem taky brečela. Všichni mi budou hrozně chybět....

"Dobrá..." Řekla zlomeným hlasem a raději odešla z pokoje.

 Dneska jsem se trochu rozepsala, tak doufám že se vám díl líbil. Budu ráda za komenty a votes :) Omlouvám se, že díl je po tak dlouhé době, ale mám teď toho hodně do školy... :\ 

Btw. Názor na zvrat že odjíždí ?

Btw.2. Co myslíte, jak to bude dál mezi ní a Ashem ? A bude Nick ještě důležitá postava, enbo se jen tak vytratí ?