Nothing is forever (CZ-5SOS)

23. Můj kluk ? Asi jsem ztratila mozek...

Aby toho nebylo málo, připojil se, znovu, i Brad. „Nechceš nám jednoduše vysvětlit, kdo to je ?“ Řekl a odkašlal si, aby mohl vůbec mluvit. Všichni jsme tam seděli na zemi. Všichni se dívali na mě a já se dívala na Nicka.

Stále jsem přemýšlela, co řeknu, až jsem nakonec řekla něco, co jsme vůbec nechtěla.

„On je můj kluk. Ale to co jste slyšeli, nebylo tak, jak to znělo. Chtěli jsme si o něčem promluvit, o tématu pro nás trošku nepříjemném, takže proto řekl, že už to chce mít za sebou. Nešlo o nic se sexem.“ Až když jsem to dořekla, zjistila jsem, jak hloupě to zní.

„Počkat, takže on je tvůj kluk ? A co tvoji rodiče ? To vás nechají žít společně ?“ Na tyhle Bradovi otázky jsem už nevěděla jak odpovědět.  Naštěstí mě Nick zachránil. I když to byli jen další lži.

„Jsme spolu už hodně dlouho a její rodiče mě měli rádi. Bohužel před pár měsíci umřeli. Proto jsme odjeli sem. Aby nemusela být v New Yorku, kde jí všechno připomínalo její rodiče. Chtěla začít s čistým štítem, že jo zlato ?“ Podíval se na mě a chytnul mě kolem boků. Jen jsem přikývla na znamení souhlasu a podívala se na ostatní.

Všichni měli zděšené a omluvné pohledy. „Promiň Mel. Jsem vůl. Neměl jsem se do toho plést.“ Podívala jsem se na Tristna a viděla, že to myslí vážně.

„Jo, v pohodě. Jen o tom prosím nikde nemluvte, jo ?“ Všichni přikývli a začali se pomalu zvedat ze země. Chtěla jsem jim pomoc od krve a alespoň trošku je ošetřit, ale řekli, že už raději půjdou.

„Moooc se omlouvám Nicku. Neuvědomila jsem si, co říkám. Vím, že jsem blbá a že teď možná budeme muset odsud odjet a to jenom kvůli mně, ale prosím nezlob se.“ Říkala jsem mu, když jsem se mu snažila pomoct. Na některých místech na obličeji měl malé, krvavé rány, krev mu tekla i z nosu a z koutku úst. Byl to hrozný pohled na něj. Roztrhané tričko, podrápané ruce a všude plno modřin, které se postupně začínaly zbarvovat.

„Nebudu ti říkat, jak je to v pořádku, ale gratuluju k nápadu jak vyřešit situaci.“ Snažil se zasmát, ale místo toho bolestně zkřivil tvář. „To nestačilo říct, že jsme přátelé ?“

„Já vím, promiň. Zpanikařila jsem a myslela jsem si, že mi neuvěří, když řeknu, že jsme jen přátelé. Nevím proč jsem to řekla. Promiň.“

„Přestaň se omlouvat a přestaň mě ošetřovat. Stejnak ti to moc nejde. A k tomu odjezdu, myslím, že nebude nutný. Jen zavolám na velitelství a nahlásím jim všechny změny v tvojí a mojí historii.“

„A už mi konečně řekneš kolik ti vlastně je ?“ Není to zrovna vhodná chvíle se na to ptát, ale tu odpověď mi dluží.

„Kolik si myslíš ?“ Ne, on mi nemůže jen tak odpovědět, c o ?

„Myslím, že tak něco kolem 25 ?“ Na konci věty jsem zvedla hlas na naznačení otázky, protože jistá si tím vůbec nejsem. Nemohla jsem se na něj dívat, tak jsem raději pohledem uhnula a zkoumala kuchyň.

„Musím tě zklamat. I když ve své práci mám hodně praxe, protože jsem začal dřív než v povolených jedna-dvaceti, tak zas tak starý nejsem. Je mi teprve 22. Jsem starší jenom o pět let. Vlastně brzo už jenom o čtyři roky, ne ?“

„Na něco, jako jsou narozeniny, jsem úplně zapomněla. A promiň, nechtěla jsem ti tipovat víc.“

„Neomlouvej se mi pořád. Teď si sedni a já zavolám šéfovi, abychom to vyřešili.“ Poslechla jsem ho a sedla si. Konečně  jsem mohla chvíli přemýšlet co tom co se stalo, nebo bych spíš měla přemýšlet ,proč se to stalo ? Nebo co se bude dít ?

„Dobrý den pane Hodge. Potřebuju s vámi mluvit. Ano. Máme pár změn, které potřebujeme zapsat. Ano. Ne, nic nebylo schválně. Já vím, omlouvám se. Ano, takže …“  Dál jsem už jejich rozhovor neposlouchala a raději jsem si šla umýt krev, kterou jsem teď měla na rukách.

Protože Nick stále telefonuje, rozhodla jsem se jít do pokoje. Převlíkla jsem se zpátky do volného trička a tepláků. Nevěděla jsem co dělat a tak jsem jednoduše zalehla do postele.

Nick                                                                                           

Konečně jsme dotelefonovali. Takhle naštvaného jsem ho snad ještě neslyšel.

Vydal jsem se zpátky do kuchyně za Mel, protože jsem byl celou dobu v předsíni.  Ale nebyla tu. Asi kolem mě prošla a já si jí jenom nevšimnul. Napadá mě, že jsou jen dvě místa v domě, kde by teď mohla být. Sprcha a její pokoj. Vydávám se po schodech nahoru a hned zamířím k ní do pokoje. Neobtěžuju se se zaklepáním a jdu hned dovnitř.

Leží schoulená do klubíčka na posteli a spí. Sednu si k ní a sleduju, jak klidně oddychuje. Když jí tak pozoruju, uvědomuju si, že se mi chce taky docela spát. Ani si nestihnu srovnat v hlavě, co dělám a už ležím vedle ní. Netrvá dlouho a taky usínám.

 

A je tu zase další díl. Doufám, že se vám to stále líbí. Jsem strašně šťastná, když vidím nové čtenáře. Takže vám všem opravdu moc děkuju, jak novým čtenářům tak i těm, kteří tu se mnou jsou od prvního dílu <3

Btw. Kdyby někdo náhodou zalistoval zpátky, tak jsou tam někdy menší změny. Samozřejmě né v příběhu. Spíš opravená slova, dodělané odstavce a tak dále. První kapitola má i trošku upravený začátek, aby to neznělo tak staršně + i prolog jsem přepsala (jak asi víte, prolog mám udělanej jako kapitolu, protože Vuvi je moc šikovná :D)

Na další kapitolu se těšte zase příští neděli. Krásný zbytek dne a hezký týden ve škole :)

Vuvi :*