Nothing is forever (CZ-5SOS)

21. Láska si najde cestu

Tori

"Já nevím jestli to půjde. Dám ti ještě vědět. Jo, zavolej tam. Zatím ahoj." Konečně jsem dotelefonovala a pustila se do vaření.

"Lyn ? Pojď mi trochu pomoc."

"Už jdu. A je to nutný ?" Zeptala se mě tak blbě.

"Myslím, že to, že tě sem poslaly, není jenom kvůli tomu, co se stalo. Ty potřebuješ převýchovu." Poslední větu jsem spíš zavrčela. Už mě vážně štve. A to jsme spolu jen pár dní. Proč já blbá chtěla do terénu. Hlavně jsem čekala něco zajímavého. Nějaké dobrodružství a ne se starat nebo spíš vychovávat, rozmazleného fracka.

"Se uklidni ne." Jen tak prohodila a šla si sednout ke stolu.

Už jsem začala znovu ztrácet nervy. Nůž, kterým jsem krájela zeleninu skončil zabodnutý špičkou v prkýnku. (Chtěla jsem napsat v Lynday, ale to by bylo moc brutální a z Tori bych udělala vražedkyni :D A to přece nechceme)

Lynday strachy nadskočila. Opatrně kolem mě prošla do lednice, vzala si jogurt a odešla pryč. Ještě jsem tam chvíli stála a pak jsem si dodělala jídlo.

Sedím u stolu a přemýšlím. Přemýšlím nad svým životem. Proč jsem se vlastně rozhodla pro tuhle práci ? Proč zrovna na tomhle oddělení ? Byla to práce, kterou jsem vždycky chtěla. A když jsem tady dostala místo, byla jsem nadšená. Nedošlo mi, že nebudu moct být s lidmi, které mám ráda.

Z přemýšlení mě vytrhl telefon. Esemeska.

·         *Už se na tebe moc těším. Chybíš mi :*

·         *Já na tebe taky. Miluju tě <3 Ale víš, že to teď nejde …

·       *  Taky tě miluju <3 <3 Já vím :(

Odložila jsem telefon a šla si lehnout.

Ráno

Vzbudila jsem se až chvilku před 11. Lynday už určitě byla ve škole. Vyšla jsem z pokoje, jen v pyžamu. To se skládá z kraťasů a velkého, volného trika.

Už na schodech jsem ucítila vůni lívanců. Kdo by tu mohl být ? Vždyť Lynday je ve škole ! Začínala jsem mít strach.

Pomalu jsem scházela ze schodů a při tom slyšela nějaké zvuky zezdola. Už jsem se připravovala, že budu muset zaútočit na toho neznámého. Neměla jsem nic po ruce, co bych mohla použít, a tak jsem spoléhala jen na to, co umím.

Šla jsem tak potichu, jak jen to dokážu. Krok po kroku a připravovala jsem se na nejhorší.

Uslyšela jsem další ránu, od nádobí. Plížila jsem se ke dveřím do kuchyně. Zaposlouchala jsem se do zvuků kroků. Byl kousek od dveří. Blížil se, už byl kousek ode mě.

Vyskočila jsem ze svého úkrytu a neznámého povalila na zem a chytila ho pod krkem tak, aby nemohl dýchat. Nebránil se.

Nestačila jsem se vzpamatovat z toho, co jsem viděla a už na mě začal mluvit: „To je ale pěkné uvítání, lásko.“ Snažil se to říct vesele, ale protože jsem byla v šoku a stále ho dusila, tak to spíš nuceně zašeptal.

„Ca-cale ? Co tady sakra děláš ?!? Jak si mě našel ?“ V tu chvíli jsem nevěděla, jestli jsem šťastná nebo naštvaná. Co tady dělá a jak mě našel ? Tyhle dvě otázky mi běhaly hlavou.

„Klid, všechno ti vysvětlím.“ Šeptal dál. „Ale nejdřív ze mě slez. Ne že by mi vadilo, že jsi nahoře, ale nemůžu dýchat.“ Řekl už opravdu se smíchem v hlase, protže jsem ho přestala škrtit.

„Takže, našel jsem tě tak, že mám stále pár chytrých kámošů, kteří mi pomohli tě najít, díky tomu našemu volání a esemeskování. A co tady dělám ? Snažil jsem se o lívance, ale víš jak mi to jde v kuchyni.“ Sklonil hlavu k zemi a zatvářil se provinile.

„Já tě asi fakt zabiju. Moc dobře víš, že mě nemáš hledat a…“ Nenechal mě doříct větu.

„Potřeboval jsem tě vidět.“ A vrhnul se na mě, do obětí. „A taky se tě na něco musím zeptat, i když nevím, jestli ty znáš odpovědi. Ale musím to vědět a nikdo nám nic nechce říct.“ Vypadal, že se za chvíli rozbrečí.

„O co jde ?“ Byla jsem překvapená, ale bylo mi jasné, že půjde o něco spojeného s mojí prací.

„Jde o Michaela. Je ve vězení a nikdo nám nechce říct proč. Nikdo nás k němu nechce pustit. Já, Luke i Ash ho chceme vidět a zjistit o co jde. Víš o tom něco ?“

„Ach, Cale. Promiň, nemůžu ti nic říct. Vážně se omlouvám.“ Je to hrozný, že mu nemůžu nic říct. Tak ráda bych mu všechno řekla, ale nejde to. Bude to muset pochopit.

„Takže o tom víš ?“ Zněl dost zklamaně.  Nechci mu takhle ubližovat. Ale už mu asi ublížilo i to, že jsem mu už dřív nic neřekla.

„Ano, vím o tom. A můžu ti k tomu říct jen jednu věc. Vlastně nemůžu, ale řeknu. Kvůli tomu co se stalo s Michaelem, jsem tady. Ani nevíš, ajk pro mě bylo těžký, že mě připojili k jeho případu. Vždyť ho znám už tak dlouho.“ Chvilku jsem se odmlčela a pak pokračovala: „Na víc se mě neptej. S tímhle ti nemůžu pomoct.“

V jeho očích jsem zahlédla pochopení. Kdy takhle dospěl ?

„Dobře, chápu. Děkuju Tori. Půjdeme se nasnídat ?“

„Neříkej mi, že ty lívance půjdou jíst !“

„Hej, já se snažil !“

„Tak já nám půjdu raději něco připravit nebo kvůli tobě umřeme hlady.“ Zasmáli jsme se a šli připravit nové lívance.

Takže tenhle díl je celý pro tebe Tori, což si asi poznala, když je z tvého pohledu :D

Mám pro vás všechny trošku sad zprávu. Protože mám toho ve škole stále hodně a učitelé nám nechtějí dát pokoj + možná budu teďka chodit na koně, tak nemám vůbec čas a skoro celý tenhle díl jsem psala na papír ve škole. To znamená, že jsem se rozhodla, že teďka budu přidávat díly pravidelně, abyste opravdu věděli, kdy přidám a ne jen doufat, že se Vuvi dokope něco napsat. Budu přidávat každou neděli, jinak řečeno přes týden budu postupně psát, a v sobotu a neděli to budu házet do počítače, aby jste si to mohli v neděli přečíst.

Btw. Příští díl bude už zase normálně z pohledu Melanie (Budu už psát jen Melanie, protože mě nebaví furt psát Melanie/Charlotte, všichni víme o koho jde a prostě teď je to Mel :D To platí i pro ostatní přejmenovaný postavy)

Jednoduše řečeno… Vuvi vás miluje a je mi jasný, že vy mě nesnášíte :D