𝗟𝗜𝗧𝗧𝗟𝗘 𝗦𝗘𝗖𝗥𝗘𝗧𝗦

6.

Spenc se probudila a vůbec netušila, jak se dostala do postele. Pamatovala si jen, jak se snažila dostat z vany, a to asi patnáct minut, a pak jak nemotorně sešla schody dolů do obývacího pokoje, kde si dala ještě pár panáků s Marinou, i když už měly obě dost.
Jenže jak se dostala do tohoto pokoje s bílými stěnami a tmavou dřevěnou podlahou? Jak se dostala do toho velkého trička? Čí vůbec bylo? A kolik bylo vlastně hodin? Spencer se rychle posadila, ale to neměla vůbec dělat, protože se jí naprosto zamotala hlava a měla pocit, že se pozvrací.
Jsem ještě opilá?, ptala se sama sebe. Možná ještě trochu byla a tak hodlala celý zbytek dne zůstat v této neznámé posteli v neznámém oblečení. A pak si uvědomila...
„Kurva," řekla nahlas. „Do prdele, do prdele." začala si mluvit sama pro sebe a vstala z postele. Podlaha byla studená a venku pršelo. Prohledala celou místnost, aby našla nějaké své osobní věci, jenže neúspěšně a tak vylezla z toho hezkého, čistého pokoje ze dveří na chodbu. Byla stále u Alexe doma, to poznala díky místnosti, ve které teď stála. Kde jsou ostatní?, pomyslela si. A pak uslyšela hlas z přízemí.
Sešla schody dolů a objevila Alexandra, který se zrovna snažil probudit Thierryho. „Vstávej," pošťuchoval ho nohou do ramene. Thierry to zabalil na zemi před televizí.
„Ahoj," pozdravila ho Spencer.
Alexander se na ní podíval. „Ahoj,"
„Nevíš, kde mám věci?"
„Koukni se do kuchyně." poradil jí. „Ostatní už šli, aby se stihli obléct do školy... někteří odešli už večer."
„Nevíš, jak jsem se dostala do té postele?"
Alex zavrtěl nesouhlasně hlavou. „Doteď jsem ani nevěděl, že tu ještě někdo je kromě něj." ukázal na Thierryho. „Možná chcípnul, vůbec nereaguje."
Spencer odešla do kuchyně bez dalšího slova a objevila tam svou kabelku, se kterou přišla. Byl v ní telefon a bylo půl deváté... Naprosto nestíhala. Popadla své věci a chtěla vyběhnout z Alexova domu přímo do školy, jenže bez uniformy by tam nemohla ani v kročit a domů? To by do školy přišla ještě později. A tak místo toho, aby vyběhla ven do deště v tričku s logem jejich střední školy a v kalhotkách, šla znovu do obýváku s miskou plnou ledové vody. Alexander se ho pořád pokoušel vzbudit, dokonce mu dával i letmé facky, ale bez úspěchu. A tak tu vodu vylila Thierrymu přímo do obličeje a on se rozkuckal, jakoby se právě topil v řece.
„Ty vole!" vykřikl a podíval se okolo sebe. Rychle si sednul a sušil si obličej svým tričkem. „Co děláte?"
„Odvezeš mne domů," řekla mu Spencer důrazně. „Tak vstávej a pohni si, nestíháme."
Nehodlala se s ním hádat nebo ho nechat odporovat a tak vyšla znovu nahoru do pokoje, kde se probudila, a prošla každý kout, dokud pod polštářem nenašla své džínové kalhoty. Oblékla si je a sešla dolů, aby popohnala Thierryho, ale on tam nebyl.
Než Spencer začala nervózně křičet, promluvil na ní Alexander: „Čeká tě v autě. Ještě neodjel."
„Půjdeš dnes do školy?" zeptala se ho.
Zakýval nesouhlasně hlavou. „Musím tu uklidit." Až v tu chvíli si Spenc uvědomila, jak to tady vypadá. Nebyla to žádná hrůza, ale jeho rodiče se měli vrátit dopoledne, takže chápala, proč tu zůstane a stane se na pár hodin hospodyní.
„Tak ahoj,"
„Ahoj,"
Jakmile se rozloučili, Spencer vyběhla ven k autu a sedla si na místo spolujezdce černého, hezkého auta. Nikdo nic neřekl a vyjeli od Alexova domu.
„Kde bydlíš?" zeptal se jí.
„Co?" nechápala.
Povzdychl si a dal tím najevo, že tohle je pro něj je jen přítěž. Otravná přítěž. „Chtěla jsi odvézt domů." připomněl jí.
„Jo, aha." řekla jen a následně mu nadiktovala adresu. A pak už nikdo z nich neřekl ani slovo.
Spencer konečně zapnula svůj telefon, který byl téměř vybitý, ale stihla si přečíst zprávy.

5:06
Marry A.
Nemohla jsem tě najít, tak jdu domů. Pešky. Prší a je to hrozný. Uvidíme se ve škole!

7:18
August H.
Ve čtvrt na devět jsem u tebe.

8:20
August H.
Kde jsi? Jestli nepřijdeš do pěti min., jedu bez tebe. Troubím tu jako idiot.

Sakra, pomyslela si Spenc a zhluboka si povzdechla. Bylo jí jasné, že na ni bude její přítel naštvaný, ale ona nemohla za to, že u sebe neměla mobil, který by ji vzbudil pomocí budíku. Nebo to byla její chyba? Nejspíše ano. Neměla dál pít a neměla se vypnout. Měla mít celou dobu u sebe věci a rozhodně se neměla vzbudit v pokoji pro hosty.
Jakmile auto zastavilo před domem Spencerových, koukla se na Thierryho. Chtěla mu poděkovat, že jí sem zavezl a zároveň se chtěla zeptat, jestli jí nezaveze i do školy, ale on taky neměl na sobě uniformu a Spenc nevěděla, jak daleko od ní bydlí. Vlastně o něm nevěděla vůbec nic.
„Dík," řekla nakonec jen.
„Jo," odpověděl jí, ale ona stále z auta nevyšla. Koukla se na hodiny, které svítily na palubní desce. Bylo devět. První hodina právě začala. „Bydlíš kousek?" zeptala se ho opatrně. Nevěděla, jak se k němu chovat vzhledem k tomu, jak s ní včera komunikoval v koupelně a ani nevěděla, jestli si to vůbec pamatuje.
Thierry beze slova ukázal na dům naproti v uličce. „Bydlím tady."
To jí zarazilo. Vůbec nevěděla, že se ten dům prodává a už vůbec nepostřehla, že by se tu objevili v nějaké blízké době stěhováci. „Aha," řekla jen. To by mne mohl zavést do školy, napadlo jí. Jenže neměla tušení, jak se ho zeptat. Připadala si opravdu jako otravná přítěž. „Tak čau," řekla jen a bez dalšího slova konečně vystoupila z auta.
Pospíchala, jak nejlépe dovedla. Rychle se převlékla, učesala si vlasy a vzala si tašku, kde měla pouzdro a pár sešitů. Hodila si tam i řasenku a korektor, protože vypadala jako zombie po chlastačce. Byla vděčná za to, že její rodiče chodí do práce brzy a tak se vyhnula rozhovoru o tom, jak je nezodpovědná. Pak vyšla ven i s deštníkem, protože byla připravená na pěší chůzi, ale před domem pořád stálo to BMW. Přišla k autu a viděla v něm Thierryho oblečeného ve své uniformě. Na rozdíl od ní vypadal stále... hezky. I když měl mokré vlasy – těžko říct, jestli z vody, co na něj Spenc vylila, nebo z deště.
Opět nasedla a podívala se na Thierryho. Nic neřekla a on se rozjel.
„Nemáš zač," řekl jí stroze a už nepromluvili.

—

Situace byla ještě trapnější, protože oba měli tu stejnou hodinu a tak šli spolu až ke třídě, kde slyšeli hlas učitele Coopera. Zabije nás, pomyslela si Spenc.
Otevřeli dveře a Cooper si je sjel pohledem. „Pozdě. Oba dva."
„Omlouvám se, ale my jsme zaspali..." to vyznělo, jakoby spali spolu. „Teda..." chtěla to nějak napravit, ale nevěděla, co říct.
„Do konce hodiny zbývá deset minut. Neřekl bych ani slovo, kdybyste přišli později o deset minut, ale tohle je už přes čáru. Oba budete po škole." řekl jen a Spenc zčervenaly tváře studem. Do školy fakt raději neměla ani chodit.
Z toho veškerého stresu, že nestíhá, zapomněla na to, jak jí je špatně. Jenže všechny tyto příznaky kocoviny na ní dolehly, když si konečně sedla na své místo vedle Augusta. Ten dělal, že jí nevidí.
„Odvezl jsem Lilly do školy." řekl tiše. Ani se na ni nepodíval. „Doufám, že ti za to stojí." prskl na ni a zbytek hodiny dělal, že Spencer neexistuje.

—

Další kapitola bude zítra!