𝗟𝗜𝗧𝗧𝗟𝗘 𝗦𝗘𝗖𝗥𝗘𝗧𝗦

51.

Karen se přibližně po hodině ze stoličky zvedla, objala svou nejlepší kamarádku na rozloučenou a odcupitala pryč. Spencer seděla u svého karamelového frappuccina a pomalu ho dopíjela. Celou dobu, co si Spencer s Karen povídala, tajně koukala po Johnovi a občas ho přistihla, že na ní taky kouká.
Možná tenhle kluk je ten pravý, pomyslela si, kdykoliv se jeden druhému přes dav lidí v řadě podívali jeden druhému do očí. Doufám, že není jako Thierry, napadlo jí jednou. A hned vzápětí se ozval ten hlásek, jenž neměla Spencer ráda a řekl jí v mysli: Tajně doufáš, že je jako Thierry, protože on je ten, kterého budeš chtít vždycky.
Většinou tento hlásek umlčela Karen, když začala o něčem mluvit. Spencer se od své nejlepší kamarádky dozvěděla, že Marina bude na psychiatrii zavřená další týden a že se pak uvidí podle testů, jestli se tam její pobyt prodlouží nebo ne. Spencer bylo Mariny na jednu stranu líto, protože zřejmě kolem sebe neměla kamarádky, jenž by nerozšiřovaly o ní drby. Kdyby se Marina dříve Spencer nebo aspoň Karen svěřila, nemuselo to dopadnout tak, že jí Spenc bude nenávidět z celého srdce. Ne, že by jí přála neznámého šikanátora, ale neměla o ní ani starost. Jasně, bylo to celé na hovno a nejspíš jí někde v hloubi duši mrzelo, že její bývalá kamarádka je cvok, ale karma je svině. A jako svině se i často chovala Marina. Takhle to aspoň Spencer brala.
„Tak co?" ozvalo se vedle ní. Spenc sebou leknutím škubla a podívala se hnědovlasého a hodně usměvavého Johna, který měl na sobě světle modré tričko s nějakým skoro seškrábaným potiskem. „Jdeme?" zeptal se celý natěšený.
Spencer přikývla, vzala si do rukou své věci, vstala ze své stoličky a zbytek karamelového frappuccina nechala na stole. „Kam máš v plánu jít?" zeptala se ho. Šli pomalu a popravdě ani jeden z nich netušil, kam mají namířeno.
Pokrčil rameny. „Popravdě jsem nic nestihl vymyslet za tu dobu, co jsem zapisoval objednávky."
„Aha," odvětila Spenc neurčitě. Najednou neměla moc chuť s ním něco podnikat. Čekala od rande něco víc než jen procházku po obchodním domě. „A co studuješ vůbec?"
„Digitální marketing," odvětil. „Vlastně studuju ve Weymouthu a jsem tam na koleji, ale tady jsem přijel na Vánoce k rodině."
„To máš cestu docela z ruky."
Přikývl. „A ty?"
„Chodím tady na střední, ale to jsem ti už myslím říkala." dodala Spencer. Chtěla jít už domů. Na Johnovi nebylo nic skvělého až na jeho vzhled. Připadal jí nudný, když nebyl opilý. „A Starbucks vysvětlíš jak?" zajímala se s falešným úsměvem.
„Chtěl jsem si aspoň trochu přivydělat. Nic víc."
„Aha," odpověděla a nastalo trapné ticho. Najednou ani jeden nevěděl, co říci nebo jak s něčím začít.
Ticho prolomil nakonec John, který se nervózně zeptal: „A co ten kluk? Ten, se kterým sis šla promluvit a už ses neukázala."
Pokrčila rameny. „Vlastně nic moc. Pak jsem šla ke Karen. Už bylo ten večer dost hrotů."
„Říkalo se, že tě šla nějaká holka ven zabít nebo co." zasmál se, jakoby to byl jen nějaký vymyšlený příběh, ale když Spencer na to nic neřekla nebo se nezasmála, jeho obličej zvážněl. „Fakt za tebou šla?"
„Jo, ale o nic nešlo." zalhala. Marina možná teď neměla dobré kamarádky, které by si nechaly její psychické zdraví pro sebe, ale Spenc měla tu slušnost, aby nemluvila o věcech, do kterých jí nic nebylo.
„Aha," řekl.
Strávili spolu hodinu pochodováním po obchoďáku. Následně si sedli na jídlo, které si každý zaplatil sám, ale to Spencer nevadilo, protože na tom trvala. Nechtěla si nechat zaplatit vietnamskou polévku Pho jen proto, aby ušetřila a zároveň aby mu tím dala najevo, že je to pro ní milé gesto. Spenc si byla jistá, že po tomhle rande už žádné další s ním nebude. Nabídl se dokonce, že ji doprovodí k metru a přestože Spencer říkala: „Ne to je dobrý.", „Vážně nemusíš, je to kousek." a „Nedělej si starosti. To zvládnu i za tmy, nejsem malá a chodila jsem do karate.", tak s ní k metru šel.
Mělo jet za pár minut a Spencer se neustále dívala na hodiny na telefonu. John Mead, takto se jmenoval celým jménem, se každou volnou chvilku, kdy si myslel, že to Spencer neregistruje, posouval k ní blíže a blíže, dokud se rukou neotíral o tu její.
„Tak zase někdy?" zeptal se s úsměvem a stále se přibližoval. Vypadalo to, že jí políbí a tak ucouvla.
„Jo, napíšeme si." zalhala a v tu chvíli přijelo metro. „Už musím jet. Ahoj!" zamávala mu, když se sunula k metru. Ani neslyšela jeho odpověď. Jen se na něj naposledy podívala, když se dveře metra zavřely a viděla na něm zklamaný a smutný výraz. To, že si napíšou, byla jasná lež, protože ani jeden neměl na toho druhého číslo. Své jména sice znali a John by jí mohl vyhledat díky toho, že i věděl, na jakou školu chodí a stejně tak naopak, ale Spencer pochybovala, že by to po tomto rozloučení zkoušel.

18:03
Francesca S.
Jsem v metru. Jedu do centra. Vezmeš mne odtamtud prosím domů, tati?

18:06
Sean S.
Jasňačka. Bavila ses?

18:07
Francesca S.
Bylo to super.

V její mysli se ozval opět ten hlásek: Ne, nebylo a ty moc dobře víš proč – John Mead není Thierry Pernet.

—

Blížíme se ke konci, lidičky.