𝗟𝗜𝗧𝗧𝗟𝗘 𝗦𝗘𝗖𝗥𝗘𝗧𝗦

8.

Spencer si ráno myslela, že se přednášce o zodpovědnosti vyhnula, ale to se šeredně mýlila. Jamile došla domů, postavila se před ní paní Spencerová a šlo na ni vidět, že je opravdu naštvaná.
„Na slovíčko, jo?" Přestože na konci věty byl otazník, tak to jako otázka vůbec neznělo. Spenc šla rovnou za svou matkou do její pracovny, kde psala své skvělé články o rovnoprávnosti žen a sebelásce. Obě se posadily, Spenceřiná matka na jezdící židli u svého stolu, jenž měla pod oknem, a Spenc si sedla do křesla bez opěradla. Lilly tomuto křeslu říkávala bobek. „Lilly mi řekla, že ráno ji zavezl do školy August."
Spenc jen přikývla.
„Byla vystrašená, že nejsi doma. Táta a já jsme si mysleli, že jsi v pokoji. Jenže jsi tam nebyla. Tak kde jsi strávila noc? A nepokoušej se mi říct, že s Augustem."
Spencer se nadechla a vydechla. Musí říct pravdu, navíc nebylo proč lhát. „Kluci z lakrosu chtěli udělat menší večírek, protože k nám začal chodit nový kluk. Marina odešla dřív a nic mi neřekla a August nepřišel... Nechtěla jsem jít v noci domů sama, tak jsem tam přespala." Trochu si tu pravdu přibarvila, ale říkat své matce, že se tak moc ožrala, i když další den musela do školy, se jí opravdu nechtělo.
Paní Spencerová to nijak neokomentovala. „A proč jdeš ze školy tak pozdě?" Chtěla vědět.
„Musela jsem se stavit ráno pro uniformu... Nepočítala jsem s tím, že tam budu spát, takže jsem si jí ani sebou nebrala. A tak jsem přišla pozdě do hodiny pana Coopera a byla jsem po škole."
Její matka si povzdychla. „Nechci, aby se tohle opakovalo, jasné? Vím, že ti za chvíli bude osmnáct, ale tohle... Francesco," oslovila ji paní Spencerová. „Já vím, že dospíváš a chápu, že máš kamarádky a svého přítele, ale prostě během týdne tohle nedělej. Nehledě na to, že jsi mi mohla napsat. Nehodlám, být na tebe hnusná nebo ti něco zakazovat, ano? Chci, abys byla soběstačná, ale ať se tohle neopakuje, jinak takhle přívětivá nebudu."
„Promiň, mami." řekla Spenc. „Byla to chyba."
Paní Spencerová se jen usmála. „Jsi mi víc podobná, než jsem si kdy myslela, že budeš."
„Jsem i po babičce?" zeptala se tiše. Její matka moc o své rodině nemluvila.
„No... obě máme její oči." odvětila. „Jinak jsi dost po tátovi." řekla paní Spencerová s podivným podtónem. Jakoby toho litovala, ale Spenc se nad tím nepozastavila.
„Kde je vůbec táta?"
„Přijede za hodinu. Musel si promluvit se svou účetní. Vypadá to, že něco zvorala."

—

Ještě ten večer si Spencer vzala do svého pokoje, než šla spát, rodinné album. Byly tam vysmáté fotky malé Spenc, jak se pokouší hrát se svým otcem fotbal. Fotka, kde bylo na druhé straně napsáno rukopisem její matky FRANCESCA A JEJÍ PRVNÍ KRŮČKY. Spencer listovala a listovala. Byla tam i Lilly, jak se snaží sfouknout narozeninový dort a tváří se u toho jako nafouklá žába. A úplně na posledních stránkách bylo pár fotek z mládí její matky a táty. Nebylo jich moc. Pár fotek na motorce s panem Spencerem, jedna fotka ze svatby, protože existovalo i jedno tenké fotoalbum s názvem SVATBA, fotečka malého formátu z Polaroidu, jak paní Spencerová líbá se svým manželem. Z listování ji vytrhlo prudké otevření dveří. Spenc se tak vylekala, až jí album vypadlo z rukou. Měla pocit, jakoby jí přistihli při něčem nekalém.
Ve dveřích stála Lilly. „Dostala jsi infarkt?" zeptala se nadšeně.
„Brzy ho z tebe dostanu." zamumlala Spenc a sehnula se na zem k albu. „Kazisvěte," řekla ji, protože se pár fotek vysypalo. „Co chceš?" zeptala se své sestry.
„Vy jste se s Augustem rozešli?" zeptala se, ale Spenc ji nevnímala, protože narazila na jednu fotku, kterou v životě neviděla.
Byla na ní její matka a vypadala krásně. Mohlo ji být tak sedmnáct nebo osmnáct. Měla na sobě krásné hedvábné šaty, jenž byly podobné nevěstě, kterou byla nepochybně Spenceřiná babička. Byla to rodinná fotografie na schodech. Nahoře tam stál vedle nevěsty moc hezký ženich, který měl modrou kravatu se zlatým lemováním a objímali se. Vypadali opravdu zamilovaně. Paní Spencerová stála pod nimi spolu s nějakým klukem, jenž byl podobný na ženicha. Všichni vypadali jako perfektní rodinka z katalogu na krásnou svatbu, tak co se stalo tak hrozného, že tuto část rodiny Spencer nikdy nepoznala?
„Vnímáš?" Lilly zvýšila hlas a tak upoutala na sebe pozornost. „Na co to koukáš?"
„Myslím, že je to naše máma na svatbě svý mámy. Naší babičky. Nejsou krásné?" zajíkala se Spenc a podala fotku Lilly, která si jí vzala do rukou a usmála se.
„Máma je tam ta nejhezčí." řekla Lilly. „Je to ta dole, že jo?" zeptala se pro jistotu.
„Jo," zasmála se Spenc.
Lilly podala fotku zpátky své straší sestře. „Slyšela jsi, co jsem před tím říkala?"
Spencer uložila fotku zpátky do alba, i když nevěděla, kam přesně patřila. Možná pod nějakou jinou fotku, třeba ji paní Spencerová schovala. Následně album zavřela a položila vedle sebe na postel. „Zavři dveře, Lilly."
„Jak se říká?" doprošovala se.
Spenc zakoulela očima. „Prosím,"
Lilly dveře zavřela a sedla si na postel ke své sestře. Obě na sebe koukaly a ani jedna nevěděla, jak znovu začít rozhovor. Takhle blízko si nebyly už dlouho. „Rozešla ses s Augustem?" Šeptla Lilly.
„Ne," zavrtěla Spencer hlavou. „Jen je na mne naštvaný."
„Protože mě občas vozíte do školy?"
Spencer se smutně pousmála. Lilly si to dávala za vinu, viděla ji to na očích. „Ale to vůbec ne, ty pako. Je naštvaný, protože jsem se na něj vykašlala, i když jsem to neplánovala."
„August je podle mne fajn."
„To říkáš jen proto, že podkopává mou autoritu."
„Co to je?"
„Co?"
„Autorita. Co to je autorita?"
Spencer se na Lilly upřímně usmála. „Vidíš? Zas tak velká nejsi, jinak bys věděla, co to znamená autorita."
Lilly se opět nafoukla a zčervenala. „Jak chceš!" prskla na ni jako malá holka, co chodí ještě do školky, a vstala. Když zavřela za sebou dveře, Spenc slyšela, jak Lilly volá z chodby: „Tati? Co to je autorita?"