My Hard Life...(L.H.) - V KOREKCI

18.Část

Mary Pohled:

Zase..Zase jsem se zmohla na brek a nic jinýho..Brek,který schovávám tak že jsem zabořena do jeho hrudi,aby neviděl jak brečím.Cítila jsem jak mě silně objímal.Byl tváří zabořený do mého krku a šeptal že to bude vše v pořádku.Ale já nechtěla aby mě litoval.

,,Promiň." Zašeptala jsem směrem k němu,otáhla se,vyšla jsem z ložnice a nadále i z chatky.

,,Seš kráva že si mu říkala." Zašeptala jsem si sama pro sebe.Pořád si nejsem jistá jestli jsem mu to fakt měla říct..Jo,začínám mu věřit,ale nevěřím mu až tak..Neměla jsem mu to říkat.Zase jsem všechno posrala.Fakt,nikdy a nikomu jsem nic neříkala..Jedině Vendy,ale ta to ze mě dostala až po jednom roku,po jednom roku jsem jí začala věřit,znovu.Ale ani po těch rokách zpátky,jsem jí to neřekla až do detailu.Vynechala jsem pár informací,věděla skoro vše,ale něco neví do teď,vím jak by reagovala.Až moc přehnaně,a vím že by mě litovala,chtěla pro mě udělat první poslední,koukala by na mě tím jejím pohledem kterej mě lituje,tím smutným pohledem.

Jen jsem si nahlas povzdechla,a šla k můstku,který vedl ke kraji jezera,sedla jsem si na kraj,dala nohy dolů který jsem měla těsně nad vodou.Byl večer,tak že bylo logické že byla tma.Nad jezerem byla mlha,tak velká a hustá,že mě zde dokonale zakryla.

Luke,to teď je můj problém,věřím mu.Ani já to nechápu,nikdy jsem se s nikým moc nebavila,ale poznala jsem jeho,jsem jak na houpačce.Jednou nahoře když mu věřím,směju se s ním,když bych byla schopna mu říct vše co dusím v sobě před okolím a podruhé dole,kdy si nadávám jaká jsem kráva že jsem mu něco řekla,že mu věřím a nedokážu se s tím srovnat.Nikdo na mě nebyl nikdy tak milí pokud nepočítám Vendyinu rodinu.

Proč jsem se mu otevřela?Proč,kde byl ten podělanej strach kterej by mi vše zakázal?

,,Mary!" Uslyšela jsem Luka jak křičí,ne že by byl naštvanej,ale šlo slyšet že se bál.

Nevnímala jsem ho,jen jsem popotáhla a hřbetem ruky jsem si otřela pár slz na mích tvářích.Stejně to bylo k ničemu.Mé oči se proměnili ve vodopád.

,,Mary,kde seš?!" Křikl znovu Luke viděšeným hlasem ve snaze mě najít.

'Mám se ozvat,nebo ho nechat se stále o mě bát?' Tuhle myšlenku jsem si stále opakovala.Nebyla jsem ničeho schopna.

,,Kurva.." Řekla jsem si pro sebe a přitáhla si nohy k tělu,bradou jsem se opřela o kolena a dívala se přede mně.

,,Mary,prosím..Kde můžeš být.." Teď už si jen mluvil sám pro sebe.Byl někde dost blízko.Slyšela jsem jeho kroky v tom tichu.

,,Mary.." Jen jsem slyšela jak za mnou zašeptal.Hm..Tak není to tak nenápadný jak jsem myslela.

Sedl si vedle mě a koukal na jezero.

Jen jsem sklonila hlavu a čelem se opřela o kolena a už nic nezadržovala.Nahlas a naplno jsem brečela.

,,Proč je ten život tak zkurveně těžkej?" Vyřkla jsem zničeným hlasem jako bych řvala dva dny v kuse.Ale vím že mě slyšel.

,,Občas se to stává.Můžeš míš hrozný dětství,ale pak jak budeš starší a dospělá,může tvůj život být úplně obráceně.Někdo prostě má celej život štěstí a vše mu vychází,někdo nemá nejlepší děctví ale pak se to obrátí,někdo měl to nejlepší děctví a pak když byl dospělí to šlo s ním z kopce.Ale nemůže existovat člověk který má podělanej život už od narození do smrti." Pronesl a koukl na mě.Zvedla jsem hlavu a dívala se do těch jeho studánkovích očí které se mi líbili čím dál víc.

,,Ten neexistující člověk je právě na proti tobě." Jen se na mě zklamaně podíval.

,,Já se budu snažit aby tvůj život byl odteď to nejlepší co jsi zažila.Teď budeš mít šťastný život,já ti pomůžu,jen mě musíš věřit." Usmál se na mě. Já jsem se jen ironicky uchechtla.

,,To máš teda velkou fantazii." Jen vzdychl nad mou větou.

,,Nesmíš myslet na to špatný,zkus myslet na něco dobrýho,musíš se přece na něco těšit.A když to nedokážeš sama.."pronesl ,,tak ti pomůžu.." Zašeptal.Jen jsem si povzdechla.

,,Sakra Luku ty,to pořád nechápeš.." Zakroutila jsem nad ním hlavou.

------------------------------------------------------------------------