My Hard Life...(L.H.) - V KOREKCI

11.Díl

Když jsem došla k Lukovi a Liz oba dva se na mě usmáli.

,,Tak se teda mějte dobře,jak pojedete zpátky tak se tady stavte." Jen jsme s Lukem přikývli a šli k autu.Stála jsem u dveří spolujezdce a čekala na Luka než odemkne auto.Koukl se na mě a nadzvihl obočí.
,,Proč si nenastoupíš?"Zeptal se nechápavě.
,,Čekám až odemkneš auto."Řekla jsem mu narovinu.
,,Už je dávno odemknutý."Ušklíbl se na mě.
,,A kdy si ho stihl odemknout?"Optala jsem se když mi došlo že jsem  neviděla že by blikali blinky na autě na náznak že se odemklo.
,,Já ho nezamikal.." Přiznal se a nevině se usmál.Radši jsem to neřešila.Luke vyjel,jeli jsme asi tak půl hodiny,byly jsme z města pryč a právě jsme projížděli nějakými lesy..

,,Jak dlouho pojedem?"Koukla jsem se na Luka který měl neustále pohled na cestě.
,,Dlouho..Jestli chceš tak se prospy." Na chvíli se na mě koukl a usmál se.
,,To je dobrý..Já jen..chtěla jsem se zeptat." Jen přikývl.

,,Stavíme se někde pak na oběd?"Zeptal se Luke.Přikývla jsem.Pak mi došlo že mě nevidí jelikož se musí dívat na cestu před námi.
,,Jo." Zase bylo ticho.Nebylo nepříjemné,ale ani né tak pohodové..Cítila jsem z Luka napětí,ale nechápala jsem proč.Dívala jsem se na něj.Doslova skenoval pohledem tu cestu,jako by jen čekal až uvidí někoho nebo něco.

Asi po 10 minutách co jsem na něj hleděla se najednou víc napjal,přibrzdil a zatáčku projel pomalejí než ty ostatní.Všimla jsem si jak se pořád díval na stranu,na místo kde byl les,vysoké stromy,ale v tom to lese nebyla hlína,tady ve předu u silnice je kamení.Nechápala jsem proč,zatáčka je tady teda prudší než ostatní a je do kopce.Luke se tam pořád díval,mě to nedalo a musela jsem taky a hlavně na něj,na jeho reakci.
On..slzeli mu oči.Zakroutila jsem hlavou abych nad tím nepřemýšlela,je to jeho věc.Ale najednou jsem si všimla červeného velkého nákladího vozu přímo proti nám,my jsme vjeli do protisměru.

Jen jsem se nahla k Lukovi a ztrhla jsem volat na stranu,slyšela jsem jak náklaďák zatroubil,Luke se lekl,vzal volant a vyrovnal to.Jen jsem seděla a doslova čuměla na Luka,zrychleně jsem dýchala.

Jednoduše byla jsem v šoku,málem nás srazil náklaďák.Luke se ani nepohnul.Jen měl vykulené  oči,rukama silně držel volant a rychle se mu zvedala hruď.Z čehož jsem usoudila že je taky v šoku.

,,Luku.."odhodlala jsem se promluvit,ale hned mi skočil do řeči.
,,Promiň."Jediné co řekl.Čekala jsem že řekne ještě něco.Ale byl ticho jako hrob.
,,Luku j-"Chtěla jsem k němu podruhé promluvit,ale opět mi skíčil do řeči.
,,Promiň já si toho náklaďáku nevšiml." Vykulila jsem na něj oči.

,,My tady málem najedeme do náklaďáku,jelikož ti čumíš někam do lesa,já strhnu volant aby sme mu neskončili pod kolama,ty se až peprv pak vpamatuješ a vyrovnáš to!A jediný co k tomu řekneš je 'Promiň,já si nevšiml toho náklaďáku?!'Děláš si ze mě prdel Hemmingsne?!" Zařvala jsem na něj.Nic neřekl.Jen jsem viděla lítost v jeho obličeji.Nevěděla jsem co si mám myslet.

,,Proč..proč ses tam celou tu dobu čuměl?Se tam něco stalo na co nerad vzpomínáš,nebo co?" Zeptala jsem se klidnějším hlasem,ale pořád jsem byla naštvaná.Jen jse na mě podíval tím pohledem 'jak to sakra víš?!' Já jsem se jen nadechla.
,,Aha..to..to sem nevěděla.." polkla jsem nasucho.
,,Můžu se tě zeptat co se tam stalo že tě to tak vzalo?"Koukla jsem na něj lítostným pohledem zatím co on se ani nekoukl a jen koukal dál na silnici.
,,Prosím neřeš to..Teď ne." Odpověděl a koukl na mě prosebným pohledem.Jen jsem s malím úsměvěm přikývla.Jeli jsme zase v tichosti.Dohromady jsme už mohli jet tak 1 hodinu a třičtvrtě.Už je pomalu půl třetí..Ani nevím v kolik jsme vyjížděli,ale u Lukové mamky jse se zastavili na díl než jen na půl hodinku.