Hogwarts jednodílovky

17. Bartylus

Je krásný sluneční den a mladý Regulus Black se chystá na další schůzku s Bartym Skrkem mladším. Dalo by se to také nazvat jako jejich tajné rande. Ačkoliv je to už několikátá schůzka dvou milenců, oba jsou nervózní jako kdyby šli na své první společné rande. Vědí totiž, že tímto dnem se vše změní a nic nebude takové jako dřív, protože Regulus bude muset přijmout znamení zla. On ho však nechce, chtěl by být statečný jako jeho starší bratr, jenže není, nedokáže vzdorovat vlastní rodině a tak dnes poslušně nastoupí před pána zla a nechá si do své pokožky vypálit znamení, které se mu bude hnusit do jeho posledních dní. Barty už své znamení má, ale on si ho na svou ruku nechal dát dobrovolně, teď když ale poznal Reguluse, svého rozhodnutí lituje. 

Regulus stojí před svým šatníkem a snaží se vymyslet, co si vzít na sebe. Nakonec se rozhodl pro oblečení barvy shodující se s jeho příjmením. Své černé vlasy si jen trochu učesal, aby nevypadal jako kdyby se právě vzbudil. Pomalým krokem se vydal z pokoje, otevřel dveře a jenom vystrčil hlavu, aby mohl zkontrolovat, zda na chodbě není nikdo, kdo by měl zbytečně moc otázek. Vzduch byl čistý a tak se potichu, jako myška rozešel po schodech dolů a poté ven z baráku, kde se přemístil na jejich tajné místečko. 

Když dopadl nohama na zem, první co uviděl byl jeho milovaný přítel, který na něj už pár minut čekal na piknikové dece uprostřed louky. Jelikož Barty seděl zády k němu, pomalu se rozešel a když byl tak blízko, že se ho v pohodě mohl dotknout, zakryl mu oči. Druhý chlapec sebou mírně trhl, ale jinak zůstal klidně sedět na červené dece. ,,Já vím, že to jsi ty Blacku, děláš to pokaždé." ,,A ty se stejně vždycky lekneš." Dodal se smíchem Regulus a natáhnul se pro malou pusu, která se plynule přenesla do vášnivého polibku. ,,Miluju tě." Špitl do polibku mladší z chlapců. ,,Já tebe taky." Řekl druhý chlapec a rukou na které měl znamení zla zastrčil neposlušný pramen vlasů, který mladému Blackovi spadnul do obličeje.  

Seděli ve společném objetí uprostřed louky, kde nikdo krom pár motýlků nebyl a navzájem se krmili jahodami v čokoládě. Užívali si ten čas, který mají jenom sami pro sebe. Neřešili minulos ani budoucnost, žili jenom přítomností. ,,Myslím, že bychom už měli jít, pán zla tě bude za chvíli chtít." Prolomil příjemné ticho starší. ,,Ještě ne, prosím." Prosil zlomeným hlasem Regulus, i když vlastně věděl, že to co se má stát nezmění. Odlepil se od Bartyho hrudi, aby se mu mohl kouknout do jeho krásných očí, které byli stejně jako jeho vlhké od zadržovaných slz. ,,Nechci aby ti ublížil ještě víc." Po těchto slovech se oba mladíci zvedli, pomocí hůlky sbalili všechny věci a přemístili se před sídlo pána zla. Každý ale sám, aby je nikdo neviděl pohromadě. 

Jakmile se Regulus přemístil před sídlo, už z dálky zahlédl jeho běsnící matku jak k němu jde rychlým krokem a z pusy vypouští všelijaké nadávky na jeho osobu. ,,Kdes u Salazara byl!" Zaječela mu přímo do obličeje. ,,Byl jsem se projít." Odpověděl ji vyrovnaným hlasem Regulus. ,,To si doma spolu ještě vyřídíme, ale teď pojď, nechci přijít pozdě." Chytla ho silně za ruku a táhla ke dveřím. 

V síni kde se vše mělo odehrávat, byli snad všichni smrtijedi a jejich dospělé děti, které přišli přijmout znamení stejně jako Regulus. Někteří se tvářili pyšně a někteří stejně jako Regulus. Tyto děti neměli na výběr, museli dělat vše, co jim nařídili jejich rodiče, jinak by se jich zřekli a oni by se o sebe museli starat sami a na to nebyli připravení. Mladý Black si stoupnul po levém boku jeho matky a už jenom čekal, kdy na něj dojde řada. Pohledem se snažil najít jeho přítele, ale nikde ho neviděl. Celou síň projel pohledem už asi dvakrát, jenže ho nikde nespatřil. Když si myslel, že nepřišel zahlédl jeho čupřinu hnědých vlasů úplně v koutu místnosti, skrytou před nežádanými pohledy. Barty se mírně usmál a Regulus se hned cítil mnohem lépe a klidněji. Jednou si slíbili, že společně všechno zvládnou a to platí i pro tuto situaci.

Byl na řadě. Právě teď měl přijmout znamení zla na svou levou ruku. Pomalými kroky došel až před pána zla kde se zastavil a mírně uklonil. ,,Ukaž ruku." Neptali se ho, jestli chce na té ruce mít to hnusné tetování. Regulus jen nehybně stál, nebyl schopný se nějak pohnout, ovládat své tělo. ,,Řekl jsem ruku." Zvýšil hlas temný pán, to mladého chlapce vytrhlo z transu a vrátilo zpět do té hnusné reality. ,,Omlouvám se." Řekl potichu, jeho matka ho vraždila pohledem, ale jemu na tom nezáleželo, jediné co právě teď chtěl a potřeboval, bylo schovat se v náručí mladého Bartyho Skrka. Poslušně před sebe natáhl levou ruku a čekal, čekal na bolest nebo prostě na něco, čím zjistí, že má na ruce něco, čeho se už nikdy nezbaví. Měl zavřené oči, nechtěl se koukat na vítězoslavný úsměv jeho matky, která ho dokázala úplně zničit. Najednou sebou cuknul, cítil zvláštní tlak na levém zápěstí, který se pomalu rozléval po celé ruce. ,,Můžeš jít." Promluvil hlas, který od dnešního dne bude muset poslouchat na všech schůzích. Otevřel tedy oči a zvedl hlavu, na své levé ruce se svým pohledem nezastavil ani na milisekundu, jen si rychle shrnul rukáv své mikiny, tak aby na svou ruku neviděl a vydal se ke své matce. 

Když byl konec obřadu všichni se vydali ven ze sídla a přemisťovali se domů. Venku zahlédl Bartyho a spojil s ním pohled. Oba na sebe mírně kývli, tak aby si toho nikdo nevšiml. Bylo to pro ně znamení, že se sejdou na jejich louce. ,,Matko?" Walburga Blacková se na něj tázavě podívala. ,,Já si ještě někam skočím, domů přijdu kolem osmé." Výrazu jeho matky se nedalo nic vyčíst a tak musel čekat na to, co z ní vypadne. ,,Tak to teda ne chlapečku, máme spolu ještě neviřízené účty, pokud jsi nezapomněl." Vlastně ani nevěděl, proč čekal na její svolení, přemístil by se i bez něj. ,,Někdy příště maminko." Poslední slovo ji vmetl do tváře a rychle se přemístil. 

Barty na něj čekal, stejně jako vždycky. On totiž neměl problém s tím, že by ho otec nepouštěl ven, vlastně už nějakou tu dobu bydlel sám. ,,Ahoj." Řekl bez emocí Regulus a nechal se pevně obejmout. Svou hlavu si položil na silnou hruď svého přítele. V jeho objetí se cítil v bezpečí, nikdo mu nemohl ublížit, ani jeho matka. Ani jeden nic neříkali a jen si užívali teplo druhého těla. ,,Chci utéct." Řekl do ticha, které rušila jen jejich splašená srdce. ,,Cože?" Starší z dvojice si nebyl jistý jestli dobře slyšel. Na toto téma se už párkrát bavili, ale Regulus s tím nikdy nesouhlasil. ,,Slyšel jsi dobře. Chci utéct, co nejdál to jde." ,,A na co tedy čekáme." S úsměvem na rtech chytil chlapcovu ruku a přemístil je k němu dobytu. Budou muset někam dál, ale toto na pár dní, než vymyslí co dál, bohatě stačí. 

Po několika dnech společně strávených v bytě mladého Bartyho Skrka, se přemístili co nejdál od jejich noční můry. Začali žít nový život, někde, kde je nikdo nezná, a znamení zla na jejich levých rukách, je pro ně jenom tetování ve tvaru hada. Konečně byli šťastní a bez zábran v jejich lásce.

Okey. Vážně jsem nečekala, že se v tomto příběhu tak rozepíšu a upřímně, jsem na sebe pyšná :D. No nic, je tady nový rok, snad bude o něco lepší než rok 2020. Přejeme Vám hodně štěstí. Budeme rády za vaše názory na příběh, a každý vote velmi potěší. Pokud tady jsou nějaké chyby, moc se omlouváme a snad Vám nezkazili chuť k čtení. Vaše Cuky a Lucky.