Komplikace 2✔

°21°

Tak jo, deníčku. Jestli ti tohle řeknu, budeš mi muset slíbit, že se to nedostane dál, jinak tě vlastnoručně hodím do našeho krbu!

...Oukej, to bych nikdy neudělala.

Ale nic to nemění na tom, že bych v ohni skončila já, a to ve chvíli, kdy bych se samou hanbou propadla do horoucích pekel!

Tak poslouchej. Ve čtvrtek ráno jsem si tak obyčejně hleděla svýho - ve svých starých teniskách, džínech a pytlovitou mikinou s Prasátkem z Medvídka Pú - když se ke mně přihnala Beth. Zastavila se přímo přede mnou a mě ovanul její parfém, až jsem z toho zakolísala a musela se opřít o něčí skříňku.

„Ahoj Pip," mrkla na mě a sjela mě pohledem. Já jsem udělala to samé. Ta holka na sobě měla stříbrný páskový boty na průhledným podpadku, načechranou volánkovou sukni s leopardím vzorem a ladící růžový topík se stříbrnýma flitrama. Vlasy měla tak načechraný a přelakovaný, že musely sloužit líp než helma na kolo, a z uší jí visely tak obří třpytivý kruhy, že je musela čmajznout dole v tělocvičně.

Pane jo! Celá se blyštila tak moc, že když jsem zavřela oči, pořád jsem viděla její siluetu!

„Dneska ti to děsně sluší," pokračovala, když jsem tam jenom stála a mžourala na ni. „Co takhle dát si společný selfíčko?"

„Cože?" dostala jsem ze sebe, ale to už měla nataženou pravačku, v ní mobil a cvakala jendu fotku za druhou.

Pak se na mě se svým bílým úsměvem obrátila a povídá: „Samozřejmě vyberu tu nejlepší. Zatím se měj!" A odkvačila ode mě pryč.

Během přestávek se pak nepřestávala motat kolem nicnetušícího Camerona, s nevinným výrazem pózovat a občas na něj mávat, aby na sebe upoutala pozornost. Ježiš, bylo to tak nechutně okatý, že jsem málem hodila šavli. Jenže Cameron se na ni z nějakýho důvodu pořád usmíval a mával jí nazpátek.

Já jsem stála opodál s Lisou a Amber, které si o něčem povídaly, a mimovolně si prokřupávala klouby na rukou.

Fakt že jo! Mohla jsem tam jenom tak stát a zírat na ně!

A celý to vyvrcholilo, když jsem přišla domů a zapnula noťas. Facebook mi hlásil hned třicet upozornění.

Říkám si: Co je zase tohle?

A pak to na mě vybaflo na hlavní stránce:

Co myslíte? Které z nás to víc sluší? Mně (Bethany) - srdíčko. Pipper - to mě štve.

A pod tímhle popiskem se skvěla ona fotka pořízená ráno - vlevo Beth se svým nablýskaným ohozem, perfektním makeupem a profesionálním účesem, a vpravo já se svým starým oblečením, mdlým obličejem a vlasy narychlo staženými do křivého culíku.

Stačilo sjet o kousek níž, abych zjistila, že pro mě nehlasoval vůbec nikdo.

Přelítla jsem očima i komentáře spolužáků, co evidentně nemají ve všední den odpoledne na práci nic lepšího než kritizovat můj mikinový potisk Prasátka, a zaklapla noťas. V tu ránu jsem čelila pohledu Beth sedící za oknem ve svém pokoji, upravující si nehty pilníčkem, s přímo ďábelským úsměvem. Rychle jsem se zvedla do stoje, věnovala jí svůj hele-frájo-moc-si-nefandi pohled a zatáhla závěs.

Přesně od tohohle momentu jsem, déňo, byla odhodlaná dokázat světu, že i Skipper Watsonová může vypadat jako královna. Jo, přesně tak, saláti! S potutelným úsměvem a rukama založenýma na břiše jsem to promýšlela snad celou noc a ráno jsem vstala dvě hodiny před zazvoněním budíku, abych to stihla.

Nejdřív jsem před sebou otevřela skříň s oblečením a začala se jím prohrabovat. Jsem si jistá, že jsem k nějakým narozeninám nebo Vánocům určitě dostala něco, co bych si na sebe za normálních okolností nikdy nevzala...

Jo! A pak jsem před sebou uviděla světle zelené šaty se zlatým opaskem a nadýchanou sukní nad kolena.

Chvíli jsem s nimi zápolila, než jsem se do nich dostala, protože kdo sakra vymyslel to idiotský zapínání na zádech, ale ve finále mi seděly celkem dobře. Dál jsem se přemístila do koupelny, kde jsem otevřela máminu taštičku s líčením a chvíli do ní beznadějně zírala, protože mě za mák nenapadalo, na co ty věci jsou. Pak jsem si vzpomněla na svůj vánoční dárek a vylovila z poličky tu tubičku, co jsem si nejdřív myslela, že je v ní paštika.

Tak jo.

Opatrně jsem sejmula víčko a trochu makeupu si vymáčkla na prst. Pak jsem se zhluboka nadechla, zavřela oči a všechno si rozmazala po obličeji. Znovu jsem zaměřila pozornost na máminu kosmetickou taštičku a vytáhla z ní náhodnou věc. Trvalo mi chvíli, než mi došlo, že se s ní nejspíš vytvářejí ty linky, díky kterým oči nevypadají jako dva zakrslý knoflíky.

První pokus byl fakt tragickej.

Hele, kdo by čekal, že to líčení nebude úplně jednoduchý a primitivní, jak jsem si to myslela?

Kostrbatou čáru jsem se pokusila opravit tak, že jsem ji udělala trošku tlustší. Jenže to se mi taky zrovna nepovedlo. Tak jsem ji znovu udělala tlustší. Jenže to se taky nepovedlo. A pak jsem se na sebe podívala s odstupem a zmerčila, že už to nevypadá ani trochu jako linka, spíš jako tsunami, a navíc je to pořád křivý.

Kurník fix.

Řekla jsem si, že se mi třeba druhá linka povede líp.

Jenže dopadla stejně.

Užuž jsem málem vypěnila, ale uklidnila mě myšlenka, že to možná zachráním řasenkou. Otevřela jsem asi dvacet jiných věciček, než se mi ji podařilo najít. Pak už jsem se naklonila ke zrcadlu, vykulila oči, vyplázla jazyk a dala se do toho. Prvních pár sekund se mi dařilo soustředěně a pomaličku obtahovat řasy, ale pak jsem si tou tvrdou štětkou dala takovou do oka, že můj výkřik musel probudit Rebecu i babičku Lori. Asi půl minuty jsem slzela a nadávala, a pak jsem zjistila, že jsem svoje oko nejen zmrzačila, ale taky totálně rozmazala. Pokud to předtím vypadalo, jako že mám nad okem tsunami, tak teď to vpadalo, jako by po mně někdo hodil kus uhlí a trefil se.

A to už jsem se teda fakt naštvala a musela jsem kopnout bosou nohou do vany. Jenže to jsem pak zařvala znova a ještě hlasitěji, takže kdyby šel někdo kolem, muselo by ho napadnout, jestli se tady třeba na různých místech nedepiluju.

Deníčku, řekni mi, proč musí bejt holčičí život tak plnej... bolesti?!

Několik minut jsem seděla na podlaze a zhluboka dýchala, než jsem byla schopná pomalu se zvednout a dokončit, co jsem začala. První oko jsem jakž takž opravila vlhčeným ubrouskem a na druhé extrémně opatrně nanesla řasenku. Ještě jsem celý look doplnila červenou tekutou rtěnkou a výraznou tvářenkou a z vlasů jsem si na třetí pokus vytvořila obstojný drdol. A najednou jsem zjistila, že už se nestíhám ani nasnídat, takže jsem seběhla schody a v předsíni se setkala s Rebecy vykulenýma očima:

„...Skip, on je dneska karneval?" zahuhlala.

„Ne," odsekla jsem a začala se obouvat do mamky lodiček, které jsem nejprve musela vycpat novinami, aby mi byly.

„Tak proč vypadáš jako Zvonilka po flámu?"

Střelila jsem po ní takovým pohledem, že zvedla ruce nad hlavu a zády narazila do věšáku.

...Plný bolesti.

_______

Chtěla bych vám z celého svého srdíčka poděkovat za všechny hlasy! ❤️😊😊 Dělají mi oobrrovskou radost! 😱😄

Mám vás vsechny ráda! ☺️