Komplikace 2✔

°16°

Abych zaměřila pozornost trochu jinam, odešla jsem odpoledne před dům hrabat sníh, nehledě na to, že zrovna padal. Už zase jsem na sobě měla šedesát vrstev oblečení, v ruce jsem drtila lopatu a opírala se do ní jako do kočárku, abych vytvořila čistou cestičku od vchodových dveří ke schránce. Před Bethiným sídlem nebyla samosebou ani vločka, protože tam od rána nějakej chlápek jezdil na tý věci, co odfoukává sníh. Nedivila bych se, kdyby Beth chtěla i v zimě třeba udržovat zářivě zelenej trávník nebo tak něco.

Musím přiznat, že jsem se tím škrabáním chodníku lopatou tak trochu chtěla vyhnout depce, která na mě jistojistě šla. Cítila jsem, jak v obličeji blednu, když mi na mysl přišel mým mozkem vyvinutý scénář toho, co by se klidně mohlo stát: Nedokážu dostat Rebecu pod kontrolu, k nám domů fakticky přijdou nějaký pochybný cizí lidi, co nás třeba vykradou, nebo něco podobnýho, a celý to potom bude na mě! Přijedou naši, zeptají se, kdo má na svědomí to, že náš dům zevnitř vypadá jako prázdná krabice, a Rebeca s babičkou Lori ukážou na mě! A pak bych určitě dostala mnohem horší zaracha, než je pár týdnů bez mobilu - co kyby mi třeba zakázali scházet se s Lisou a Amber?! Tím pádem bych po odpolednech jenom seděla doma, zavalená úkolama ze školy, smutně koukala z okna a...

Hrabej, Skip, hrabej.

Nikomu jinýmu bych to nepřiznala, deníčku, ale v ten moment se mi po tváři skutálela malinkatá, nenápadná slza.

Strávila jsem v mrazu ještě dobrých dvacet minut, než jsem se uklidnila a byla připravená to znovu obhlídnout vevnitř. Když jsem za sebou zavřela vchodové dveře, zahalilo mě podezřelé ticho. Chvíli mi zabralo, než jsem se v předsíni vyhrabala z podoby sněhuláka, a pak jsem potichoučku polehoučku vešla do obýváku. Vedle vypnuté televize podivně nahlas tikaly hodiny a sem tam se ozvalo spokojené vydechnutí. Ani trochu mě nepřekvapilo, když jsem sjela pohledem níž a našla babičku Lori nataženou na gauči s knížkou na břiše. Uznale jsem zamručela, když jsem si přečetla název: Deset zaručených způsobů, jak se zbavit nespavosti. 

Koukám, že to fakt zabírá, babi.

No, každopádně jsem se okamžitě odebrala do kuchyně a očekávala, že tam najdu Rebecu, jak třeba v tichosti zdobí talíře kousky zeleniny, ale ničeho takového jsem se nedočkala. Místnost zela prázdnotou a mně se stáhl žaludek. Na lince nebyl jediný připravený chod a v kredenci chyběla nejmíň polovina všech talířů. Udělalo se mi jasno, když jsem zaslechla tlumené žvatlání a otevřela dveře na zahradu.

„...osmahnutý na jemném ohni, dochucený třemi druhy koření, podávaný s jasmínovou rýží, pane," dokončila větu moje mladší ségra a položila svůj kuchařský výtvor před... před bezdomovce?

„Jé, ahoj Skip, tohle je můj první zákazník, pan Steve. Přišel k nám odtam." Ukázala směrem do lesa.

„Čau," mávl rukou Steve a z pusy mu vypadl kousek šunky.

Abyste získali správný obraz toho, co sedělo na počítačové kolečkové židli za stolem z Rebecy pokoje, představte si klasického vousáče s čepicí na hlavě, oblečeného do potrhaných hadrů, některých dámských, některých pánských, tohle mu očividně bylo fuk. Byl to přesně takový ten typ, co když vycení zuby, z jedné mezery mu vyleze stonožka a zaleze do jiné. A po chvíli pozorování jsem zaregistrovala i to, že mu jeden ze zubů chybí. Zadní.

Nemohla jsem odpovědět, protože mě zaneprázdnil tik v levém oku.

„Vidíš, Skip? Co jsem říkala?" vytahovala se nadšeně Rebeca, „bude to tady na roztrhání!"

Vzpamatovala jsem se z počátečního šoku, zamrkala a vykouzlila falešný úsměv. „Omluvíte nás na chvilku, Steve?" S tím jsem čapla toho prcka za ruku a zatáhla ho do kuchyně, kde jsem za námi zabouchla prosklené dveře.

„Rebeco, ten chlap musí okamžitě odejít!"

Rebeca se na mě zadívala svýma nevinnýma, nechápavýma očima. „Proč jako? Je to můj zákazník."

„Vždyť je to jenom normální..." přemýšlela jsem nad správným pojmem, „houmles!"

Ségra vyjeveně o krok ustoupila a dala si ruku před otevřenou pusu. „Skip, proč Stevovi nadáváš, když ho ani neznáš? Ve škole jsme se učili, že se lidi nemaj soudit podle toho, jak vypadaj." Zvedla do vzduchu prst. „Navíc jsem jednou v televizi viděla, jak se totální boháč převlík za houmlese, jenom aby zjistil, jak se k němu ostatní budou chovat, víš. A já myslím, že tohle je ten případ." Poslední slova zašeptala.

Protočila jsem očima a zajela si rukama do vlasů. „Tak to asi sotva," zamrmlala jsem a zavrtěla hlavou.

„Je všechno v pohodě?"

Trhly jsme sebou a zjistily, že je na sklo ve dveřích zvenku přilepený Steve.

„Jasnačka, jsem u vás pronto, pane houmlesi alias boháči!" zavolala na něj zpátky Rebeca a zamávala mu. Pak se na mě naposledy vědoucně obrátila: „Počkej, až mi za ty vynikající ňaminy vysolí majlant!" Zakmitala obočím a ukázala mi, jak o sebe tře prsty jedné ruky, abych pochopila, co má na mysli. Než jsem jí na to stihla něco říct, zmizela na zahradě.

Tak jo.

Mám otázku: Můžu snad jen tak nechat svýho mladšího sourozence bavit se na zahradě s bezďákem a jít si dělat svoje věci?

Odpověď: Pche!

A tak jsem, deníčku, se založenýma rukama čumákovala u dveří, zírala na ty dva a kontrolovala, jestli není třeba zakročit.

Ó, všemocní bohové, nadbohové, kmotry a další věci, co si na nebi hrajou s lidma jako s šachovýma figurkama... proč jste moji mladší sestru nevytvořili stejně jako ostatní děti, co maj normální koníčky jako sbírání samolepek nebo lepení si listů na nos?

V jednu chvíli jsem sledovala, jak Rebeca ochotně Steva obskakuje a pokládá před něj jeden chod za druhým. V druhé chvíli mu podávala ručně popsaný podlouhlý papír s názvy jídel a cenami. A ve třetí ho bombardovala nadávkama jako naštvanej papoušek, když Steve místo peněz vytáhl z kapsy pět seschlých kaštanů a položil je na stůl. Nejspíš jí v ten moment konečně docvaklo, že tenhle chlap fakticky není skrytej miliardář, protože se tak rozprskala, že Steve nejdřív vyděšeně vstal že židle a vzápětí utekl do lesa, odkud přišel. Rebeca pak rozrazila dveře, ani se na mě nepodívala a s těmi samými nadávkami nasupeně oddupala do svého pokojíku.

Rázem bylo v celém domě zase ticho, ale tentokrát jsem z něj měla radost, protože jsem si v klídku mohla vytáhnout z lednice Pribináčka, naložit se na gauč vedle babičky a konečně se trochu hodit do pohody.