Komplikace 2✔

°28°

Dneska viselo na školní chodbě snad ještě víc srdíčkových dekorací než předtím. Jak se Valentýn pomalu (ale jistě) blíží, všichni z něj pomalu (ale jistě) dělají větší a větší drama.

Včetně mě.

Cítila jsem, jak se mi v těle usazuje mix nervozity a vzrušení, jenže toho vzrušení ubývalo a ubývalo a té nervozity přibývalo a přibývalo, protože jsem hned několikrát během dne narazila na Beth s Cameronem, kteří se spolu přátelsky bavili.

Nebo žeby víc než přátelsky?

Když mě tohle napadlo, jedna moje část mě okamžitě okřikla s tím, ať laskavě nejsem paranoidní, ale druhá část se hned nato ozvala s tím, že bych tuhle myšlenku určitě neměla zavrhovat, protože možný je doslova úplně všechno. Z čehož se mi udělalo ještě víc nevolno, a pak se mi dokonce něco hnulo v břiše.

Tak nějak jsem kvůli tomu všemu celý dnešek zůstala uzavřená do sebe a neměla chuť se s nikým bavit, takže jsem si radši během vyučování nasadila sluchátka, přehodila si přes hlavu kapuci a snažila se nevnímat to, jak na mě Amer i Lisa starostlivě zírají.

Sluchátka jsem odložila až o čtvrté přestávce, kdy jsem se sama přišourala ke svojí skříňce a začala v ní hledat prášky proti zažívacím potížím, které jsem tam měla schované pro případy nouze. A přesně v ten moment...

„Čau Skip."

Mrzutě jsem se ohlédla za sebe, a pak málem nadskočila, když jsem uviděla Camerona.

„Ježiš!" vyhrkla moje pusa, ještě než jsem nahodila svůj všechno-je-vpoho úsměv, shodila si z hlavy kapuci a opřela se levým loktem o skříňku vedle té mojí, a to všechno během jedné jediné sekundy. „Ehm, chci říct, čau."

Cameron se zatvářil překvapeně, pak podezíravě, a pak zatřásl hlavou a odkašlal si: „Víš, chtěl jsem se tě zeptat... Jsi v pohodě? Poslední dobou se chováš..." na chvíli se podíval na stranu a moje obočí vyletělo nahoru.

Jak? Jak se poslední dobou chovám?

Sama jsem se zamyslela nad tím, v jakém světle mě asi teď musí Cameron vidět vzhledem k tomu, kolik kokotin jsem před ním za poslední dva týdny provedla.

Noo...

„...zvláštně," vyslovil ten kluk, ale bylo na něm vidět, že kdyby se nesnažil znít slušně, byl by použil úplně jinačí slovo.

Několik dlouhých sekund jsem na něj jen tak čučela, a on na mě čučel nazpátek, a tím vznikla tak trapná atmosféra, že jsem se radši nadechla k odpovědi:

„Ehm, nojo, to moje chování... Ono... Víš, já totiž poslední dobou... Mám..." Snažila jsem se vymyslet něco smysluplnýho, když jsem zaregistrovala, že Cameron visí očima na mojí ruce. Na té, kterou jsem měla ve skříňce, a ve které jsem držela krabičku s prášky proti zažívacím potížím.

V té chvíli jsem cítila, jak se mi po čele kutálí maličká kapička potu. Nebo, jak bych ji nazvala já, kapička čirého zoufalství.

„Aha," slyšela jsem, jak se Cameron nervózně zasmál, a zvedla jsem svůj pohled k jeho očím. Podrbal se na zátylku a dál se křečovitě usmíval, zatímco dělal pomalý krok dozadu. „Ou. No, tak to chápu. To je... eee... normální. No nic, tak já mizím na hodinu." Naposledy se v rychlosti zasmál, otočil se a odešel. Měla jsem zdvihnutý prst, že mu vysvětlím, že tohle jsem říct nechtěla, ale moje pusa, místo toho, aby něco řekla, se začala podivně třást, a mně v tu chvíli došlo, že se mi chce brečet. Už zase.

Nezbylo mi, než si znovu pomalu nasadit kapuci, stáhnout si rukávy mikiny přes dlaně a sesunout se do klubíčka pod svoji skříňku. A vzít si jeden ten prášek, protože jsem ho potřebovala. Nemohla jsem se dočkat, až se vypíšu do deníčku a trochu se mi uleví.

...Jak by ses cítil ty, linkovaný papíre, kdyby se ti stalo to, co mně?!

Nemůžu uvěřit, že si tady takhle lážo plážo neúmyslně vykopávám vlastní hrob!