Víkend byl tady. Celý, celičký víkend (to jest osmačtyřicet hodin, jinými slovy dva tisíce osm set osmdesát minut) v téhle hvězdné sestavě:
Rebeca - tvor pravděpodobně lidského druhu, s velkýma očima a prakticky nevyčerpatelnou zásobou energie (kde ji sakra bere), se kterou vás může na féra třeba uštvat do bezvědomí, nebo do stavu, kdy budete ve svojí vlastní hlavě slyšet její smích.
Víkendový cíl Rebecy: využít té příležitosti, že rodiče nejsou doma, a pracovat na otevření svojí zahradní restaurace, která je vlastně otevřená celou dobu, jenom zatím nikdo nepřišel.
Babička Lori - šedesátisedmiletá důchodkyně s mexickými kořeny, příšerným vkusem na oblečení a nevysvětlitelnou potřebou tláskat do svých vnoučat tuny jídla (hlavně ovoce a zeleninu).
Víkendový cíl babičky Lori: zapnout teleshopping a usnout.
Skipper - neoceněná dobrá duše s kontroverzní pověstí na škole, která by se mnohem radši věnovala svým vlastním záležitostem, bohužel jí rodiče nechali na krku v podstatě celou domácnost.
Víkendový cíl Skipper: usměrňovat (výše popsanou) Rebecou k co nejméně rizikovému chování a činnostem, díky kterým se možná všichni tři úspěšně dožijí začátku dalšího týdne. Hlídat, aby si babička Lori nezapomněla vzít prášky.
V sobotu v devět ráno jsem ležela v posteli, čučela do stropu a dodávala si sebevědomí k tomu, vydat se dolů. Slyšela jsem, jak o sebe v kuchyni cinkají hrnce a pánvičky, takže nebylo pochyb, že Rebeca už je čilá a připravená něco ztropit. Líně jsem se ze svého pověstného pyžama se žabičkami převlékla do domácího oblečení, v koupelně provedla ranní hygienu, párkát se nadechla a vydechla a sešlapala schody do kuchyně.
„Jé, čus Skip, to máme pěkný ráno, co?" zahlaholila moje mladší ségra s úsměvem od ucha k uchu a já se na ni podezřívavě zamračila. Už zase měla na hlavě kuchařskou čapku a přes břicho máminu zástěru, která rozhodně nebyla navržená pro sedmileté děti, a já přísahám, že kdyby na ní byl kříž, vypadala by Rebeca zrovinka jako Mikuláš. „Vyspala ses do růžova?" pokračovala a mezitím rozpalovala sporák, na kterém stál stříbrný hrnec.
„Co jsi tak veselá?" zeptala jsem se narovinu místo odpovědi a přešla k ní, abych si mohla prohlédnout suroviny vyskládané na lince.
Rebeca nejdřív rozšířila svůj úsměv ještě o pár kilometrů, pak před obličejem zaťala pěsti a zvláštně se přikrčila, až to chvíli vypadalo, že jí má ze zadku vyletět rachejtle, a pak propukla v nadšené zapištění. „Ode dneška už se ke mně do restaurace začnou cpát zástupy!"
Obdařila jsem ji nechápavým výrazem, a tak pokračovala: „Už jsem zjistila, proč ještě nikdo nepřišel! Udělala jsem totiž špatnou ceduli! Vůbec jsem na ni nenapsala, že je to restaurce šéfkuchaře Becy! Proč by asi lidi chodili do restaurace nějakýho amatéra? Pfff, oni chtějí šéfkuchaře Becu! Až si někdo přečtě novou ceduli, nevydrží to, rozrazí tady dveře a..." Dál jsem neposlouchala, protože jsem si to razila před dům, kde se doopravdy skvěla nová cedule, větší než ta předchozí. Stál na ní jasný a výstižný vzkaz:
"LIDI, VY JSTE TO NEPOCHOPILI, TODLE JE RESTAURACE ŠÉFKUCHAŘE BECY! ŠÉF. KU. CHA. ŘE. BECY! TAKŽE TEĎ UŽ FŠICÍ POJTE DOVNITŘ, JO?! OTEVŘÍNO MÁM OD 12:00."
A když jsem se podívala dveřmi zpátky do kuchyně, Rebeca provozovala s vařečkou v ruce svůj vlastní taneček štěstí.
Nádech,
jéžišikristenanebesích,
výdech.
...Jo, kdyby existovalo něco jako taneček zoufalosti, vyšvihla bych se s ním tady taky. A na rovinu mě napadlo sepsat na místě dopis pro rodiče, něco fakt od srdce, něco jako:
Milí rodičové,
jak jste jen mohli.
Vaše prvorozená dcera Skipper
A pak bych je třeba potrestala hned po jejich příjezdu tím, že bych je v první chvíli zaslepila svým extra naprdnutým výrazem, a nesundala bych ho do večera.
Jo, to by šlo.
Jenže teď jsem musela hlavně vymyslet, jak se vypořádat s tím, co se děje. Vrátila jsem se dovnitř s novou myšlenkou, novou nadějí v to, že bych možná na Rebecu a její voloviny nemusela být úplně sama...
„Babíí?" zahulákala jsem už v předsíni a rázovala si to do obýváku, kde babička Lori dřímala u zapnutého teleshoppingu, přesně jak jsem čekala.
Hlavně že vstávala tak brzo, aby stihla začátek.
„Babi?" Skrčila jsem se k ní a jemně do ní šťouchla. Nejdřív to vypadalo, že němám šanci, ale po dalších několika pokusech se z babiččiny pusy ozvalo chrochtnutí, zamlaskání, a nakonec se jí otevřely oči. Hned zmerčila, že se nad ní netrpělivě sklání její vnučka, napřímila se a spustila:
„Jejdanánku, Rebeco, ty už jsi vzhůru? Mám pro tebe v kabelce mentolovej bonbon."
„Já jsem Skipper, babi," osvětlila jsem jí nezaujatě, i když teda naprosto nechápu, jak si někdo může mě a Rebecu plést. „Ale když už jsme u Rebecy," pokračovala jsem a začala o sebe poklepávat psty, jako by nic, „víš, co jí rodiče přísně zakázali?" Na konec věty jsem schválně dala velký důraz.
„Copak?" nechápala babička.
Nepřerušovala jsem oční kotankt a zhluboka se nadechla. „Vařit. Rodiče jí fakt brutálně přísně zakázali vařit. A hádej, co zrovna Rebeca v kuchyni dělá." Dramaticky jsem vykulila oči a semknula rty. „Ona tam vaří."
Babicka Lori šokovaně obrátila hlavu směrem ke kuchyni a zvedala se z křesla. V mžiku se po boku se mnou dobelhala až na místo činu, kde se zaměřila na moji ségru. Já jsem si jenom ve dveřích založila ruce a sledovala situaci.
Užuž babička rozzlobeně zvedala prst a otevírala pusu, když se ten prcek u plotny otočil, přehnaně roztomile zamžikal řasama a vytáhl z lednice záložní zbraň, se kterou jsem nepočítala.
Běloučký krémový dort zasněžený kokosem, ozdobený čerstvým červeným ovocem, ze kterého byl vytvořený úhledný nápis "nejlepší babičce".
„To je pro tebe, babičko," zacukrovala dětským hláskem Rebeca, a v ten moment můj potencionální spojenec úplně roztál.
Babička Lori převzala do rukou dort a začala plácat jednu pochvalu za druhou - o tom, že na to, co jsem jí před chvilkou říkala, už zapomněla, nebyl pochyb - zatímco se na mě přes její rameno můj mladší sourozenec ďábelky usmíval. Já jsem na něj na oplátku mhouřila oči, zatínala čelist a za zády si prokřupávala klouby na rukou. A babička Lori naši němou válku vůbec nezaregistrovala.
_______
Děkuji za všechny hlasy a komentáře! ❤️
ČTEŠ
Komplikace 2✔
Humor„No a... co máš dneska po škole v plánu?" vypadlo z té holky najednou a moje oči se vypoulily z důlků, jako se člověk vyklání z okna. „Já jen že v rámci kroužku focení, kam chodím, se od čtyř pořádá výstava fotek." Vycenila na Camerona zuby. „Bude t...
