Komplikace 2✔

°27°

Naprosto jasná a samozřejmá věc je, že to nesmím jen tak vzdát. Jsem přece Skipper Watsonová, prokrista! Školní bourák ve vyhrávání soutěží v pojídání broskví a následného vracení se na pozici vzduchu na chodbě!

Ráno jsem se probudila přesně s tímhle nadupaným pocitem a hned věděla, co musím dneska odpoledne udělat. Ve škole jsem se pročekala nezáživným vyučováním a mezitím sdělila Amber, co mě napadlo. Ta hned souhlasila, takže jsme po škole vyrazily rovnou ke mně domů.

Ještě předtím nás ale zastavila Lisa a ptala se, kam jdeme. Vypadala trochu sklesle, dokonce i její obvykle rozčepýřené vlasy byly trochu skleslé, a my s Amber jsme nevěděly, co říct. Během přestávek skládala z papírů vlaštovky, kreslila na ně lebky a psala vzkazy jako "Stejně se jednou rozejdete" nebo "Zamilovanost snižuje IQ, volové", a pak je házela po všech lidech, co nadšeně mluvili o Valentýnu.

Pravdivá odpověď jednoduše nepřipadala v úvahu, a tak jsme si s Amber každá něco vymyslely a zmizely Lise z dohledu.

...Jo, já vím!

Cítila jsem se extrémně provinile a v žaludku mi to po cestě k nám domů pěkně bublalo, jenže mě prostě pořád nenapadá žádný způsob, jak tuhle situaci s kamarádstvím a zabouchnutím a příležitostí Valentýnu vyřešit. Je to skoro, jako bych si měla vybrat mezi svojí kamarádkou a svým crushem, protože buďto otevřeně přiznám, že jsem doslova hotová z Camerona a na jehlách z toho, co by se mohlo odehrát na Valentýna, a Lisa se dozví, že jí vlastně pořádně lžu, a přestane se se mnou kamarádit, nebo budu nadobro držet jazyk za zuby, zachráním tím svoje kamarádství s Lisou, ale budu se zpovzdálí koukat na to, jak Camerona nabaluje Beth a nakonec skončím se zlomeným srdcem!

Nevím, jak ty, deníčku, ale já nevím, která varianta je víc příšerná!

Hned co jsme přišly k nám domů a babička Lori nám každé narvala do rukou dvě mrkve, abysme prý byly zdravé, odmašírovaly jsme ke mně do pokoje a začaly po něm slídit očima.

„Jsem si jistá, že jsem ji sem někam pohodila," brblala jsem, zatímco jsem se prohrabovala věcmi na stole. Amer se za stálého křoupání rozhlížela, a když jí došlo, že je můj pokoj jeden velkej neorganizovanej bordel, vzdala to a posadila se na roh mojí postele. Po chvíli už jsem držela v rukou knížku obalenou tenkou vrstvou prachu, kterou jsem našla zapadnutou za psacím stolem.

„Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše?" přečetla Amber název. „O tom jsme se ve škole nic neučili."

Já jsem si sedla vedle ní a prolistovala knížkou. „Podle mojí mamky by tady mělo bejt něco o tom, jak pochopit klučičí chování."

A tak jsme skoro dvě a půl hodiny zkoumaly jednotlivé kapitoly a jedly mrkev, a snažily se rozlouskat všechny ty metafory, a pak nám babička Lori přinesla papriku, takže jsme jedly papriku a dál se snažily přijít na to, jak ty věci popsané v knížce souvisí s námi a Georgem a Cameronem.

A pak nás to přestalo bavit, protože to bylo skoro jako snažit se při češtině přijít na to, co chtěl čím autor říct.

„Já ti nevím, Skip, není tohle nějakej vadnej výtisk?" zakňučela Amber, když jsme břichem ležely připlácnuté na koberci a čučely na stranu padesát.

Povzdychla jsem si a přetočila se na záda. „Možná že ani ten autor neví, jak to myslel, protože holky prostě kluky nikdy nepochopí."

„A kluci zas nikdy nepochopí holky." Amber napodobila moji pozici.

„Přesně tak."

A pak jsme si povzdychly obě naráz a společně zíraly do stropu.