Komplikace 2✔

°32°

Myslím, že nemusím složitě vysvětlovat, proč se mi od pondělí do pátku nechtělo ani za nic vylézat z postele. Upřímně řečeno, nechtělo se mi ani otevírat oči. Nejradši bych z fleku znova usnula, ve snu si vytvořila novou, lepší realitu a v tý zůstala až... na dobu neurčitou.

Malém jsem si tenhle plán odsouhlasila, ale pak mi došlo, že bych k tomu potřebovala vymástrovat lucidní snění, protože bez něj si člověk žádnou realitu nevybuduje. A já jsem v lucidním snění totální amatér, takže mi nezbylo, než se s kňučením vykolíbat z postele a připravit se do školy.

Tam mi Amber celá bez sebe sdělila, že začala s Georgem chodit, a pak do mě každou volnou chvíli hučela podrobnosti o nich dvou. Zářila u toho jako sluneční soustava a spokojovala se s tím, že jsem jí na všechno kývala a každou půlminutu vyloudila "hmm" nebo "aha".

Cítila jsem se na prd, a ještě o to víc, když jsem na chodbě viděla:

a) Lisu která nás s Amber skenuje zklamaným pohledem a vzápětí mizí pryč, aby s námi nepřišla do kontaktu,

b) skupinky rozjařených holek, co o přestávkách švitoří o Valentýnu a o hodinách místo učení vyrábějí a zdobí košíčky na svoje skříňky, do kterých jim pak kluci nadělí valentýnky, a

c) Camerona a Beth, jak spolu v jenom kuse vesele klábosí a hihňají se, jako by snad byli v celý budově sami nebo co. Jako pardon, ale když už dělají něco, z čeho lidem normálně slzí oči (nebo teda aspoň mně), mohli by se odebrat někam do soukromí! Že se nestydí!

Po tomhle všem mě napadlo jediný přijatelný sofistikovaný řešení: objednat si na internetu ten obří plastovej marshmellow s křížkama místo očí, co ho nosí ten slavnej DJ, narazit si ho na hlavu a spokojeně s ním existovat až do smrti, abych se na svůj vlastní život nemusela dál koukat.

Jsem si jistá, že vrážení do věcí by za to stopro stálo.

Amber si toho, jak špatně na tom jsem, všimla až ve chvíli, kdy vyčerpala všechny svoje historky se svým novým klukem.

„Skip..." začala s pohledem, který byl najednou lítostivý, „to...to bude všechno dobrý..." A přitáhla si mě do kamarádského objetí.

A na mě to v ten moment tak dolehlo, že jsem se jí tam, kde jsme stály, totiž uprostřed chodby, spontánně vybulela na rameno. Kupodivu jsem se potom cítila o trochu líp.

V pátek jsem o tom všem doma přemýšlela snad hodiny a snažila se pochopit, jak vlastně funguje taková ta věc... jak jen jí lidi říkaj... jo, štěstí!

Co určuje, kdy se něco povede, a kdy ne? Má nad tímhle člověk vůbec nějakou moc?

Protože já bych teďka s radostí vyměnila celý svoje velký vítězství v soutěži Jezme broskve za to, abych se další den mohla o přestávkách znova bavit s Cameronem a odpoledne si dát sraz v Chajdě s Lisou a Amber... Jako za starých časů.

Dokázala bych takhle sedět snad do večera, kdyby se neozval můj močový měchýř. Zvedla jsem se od psacího stolu a pomalu se ploužila chodbou ke koupelně, když jsem zavadila pohledem o Rebecu. Dveře do jejího pokoje byly otevřené a ona seděla u stolu úplně stejně jako před chvílí já, na obličeji sklíčený výraz. Že by se taky kvůli něčemu trápila?

Užuž jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych za ní mohla přijít jako psychická opora, protože chápu, jaký to je, jenže hned co si mě ségra všimla, nasadila svoji známou nakrknutou grimasu a vyjela na mě: „Na co tady jako čumíš?"

Takže jsem se zase stáhla, oplatila jí otrávený pohled a pokračovala v cestě na záchod.

Pche. Tak nic, no.

Člověk chce pomoct a dočká se tohohle. Někdy je vážně nejlepší o nic se nesnažit.