Komplikace 2✔

°11°

No, tak takhle asi ne.

Takhle asi ne, Skip.

Seděla jsem u svého stolu v pokoji a zírala na stránku vytrženou z bloku, kde se skvěl můj plán. Musela jsem uznat, že podle plánu doteď neproběhlo vůbec nic, a to jsem teprv začala.

Sakra.

Ale nic není ztraceno, dámy a pánové, přece to celý jen tak nevzdám. Je naprotosto jasná věc, že se jedná o fenomén takzvané smůly začátečníka. Tudíž když to zkusím znovu, už to musí vyjít. Jo, přesně tak!

Z mojí první zkušenosti jsem logicky vyvodila, že bych se na rozhovor s Cameronem měla víc připravit. Tudíž potřebuju něco jako radu od odborníka na vztahy. A je snad něco odbornějšího na vztahy než...

...pátá série Upířích deníků?

Hodila jsem sebou na gauč v obýváku a otevřela pytlík s marshmellows. Pak už jsem jenom očima zaujatě hypnotizovala obrazovku a vychutnávala si drama mezi Damonem, Elenou a Stephanem.

Fakticky existujou i holky, co si můžou mezi klukama vybírat.

Zrovna došla epizoda k nejdramaričtější části a každá postava dělala desetisekundový pomlky mezi každým slovem, když se přede mou zjevila Rebeca.

„Hádej co, Skip!" vypálila a já ji probodla nasupeným pohledem.

„Jdi pryč, copak nevidíš, že se tady snažím soustředit?" vyčetla jsem jí a přivinula si pytlík marshmellownů k břichu, jako bych se ho snažila ochránit.

„Ale to, co se ti chystám říct, je mnohem větší pecka než tohle," poslední slovo pojala nad míru znechuceně, zatímco ukázala na Elenu.

Protočila jsem očima a ujistila samu sebe, že dávno vím, jak tuhle situaci vyřešit dospěle. Nadechla jsem se a podívala se svojí ségře přímo do očí: „Odprejskni."

Rebeca jenom pokrčila rameny a sedla si vedle mě. Totálně sprostě hrábla rukou do mýho pytlíku s odpolední sváčou a narvala si rovnou tři marshmellowny do pusy. „Tak já ti to heknu vovnou," zahuhlala a chvíli počkala, než bude moct polknout. „Dala jsem před náš barák ceduli, aby lidi věděli, že tady je restaurace!"

Párkrát jsem zamrkala, a pak jsem bez dalších okolků rázovala před dům. Stanula jsem tváří v tvář obřímu kusu kartonu na klacku zabodnutém do hroudy sněhu. Rebecy písmem tam stálo: KOUKEJTE FŠICÍ PŘIJÍT DO TÝDLE RESTAURACE. A pak obří šipka ukazující na naše vchodové dveře.

Nádech, výdech.

Domašírovala jsem zpátky do obýváku, kde seděla Rebeca, nevinný široký úsměv, ruce úhledně složené v klíně.

„To je..." vyšlo ze mě.

„Parádní, že jo?" vypískla ségra, zvedla se na nohy a začala tancovat na místě. „Teď tady budu moct mít opravdový hosty, co mě budou obdivovat!"

„Ne," zareagovala jsem na to já a odfrkla si. „Jestli si myslíš, že ti tahle pofidérní cedule něco zajistí, tak jsi fakt šáhlá." Ale v duchu jsem si oddychla, že ji nenapadlo nic lepšího, protože kdyby sem doopravdy začali proudit nějací fanoušci Šéfkuchaře Becy, připadala bych si už na féra jako ve cvokhausu. Člověk je rád, že má aspoň doma trochu klidu, když už ne jinde, že jo. „A vůbec, co by ti na to řekli naši," dodala jsem.

„Naši jedou pryč," odpověděla Rebeca, jako by o nic nešlo, „bude nás hlídat babička Lori."

„Cože?"

Jakože cože?

„A kam jako jedou?" Nedivila bych se, kdyby se mi na hlavě postavily všechny vlasy.

„Na romantickou lyžovačku," vysvětlila mi ségra, čapla pytlík s marshmellows a odnesla si ho do patra.

Zůstala jsem v obýváku stát sama a hlavou mi projelo to, co jsem se zrovna dozvěděla od Rebecy.

Babička Lori? To myslí tu babičku Lori, co usne, jenom dosedne na gauč?...Pravděpodobně jo, protože jinou babičku Lori nemáme. Nebo že by nás přijela hlídat cizí babička Lori?

Chm...

Byla bych pogratulovala rodičům za to, že nenechali hlídání Rebecy na mně, ale pokud tady bude chrnět babička Lori, nemyslím si, že to bude mít nějakěj valnej výsledek.

Stručně řečeno, chraň mě pánbůh.