Komplikace 2✔

°10°

Krok 1 - Upoutat pozornost
   Bod a) Navázat konverzaci

Měla jsem to promyšlený. Fakt.

Už pár minut před začátkem francouzštiny jsem seděla na svém místě v lavici a hypnotizovala Cameronovu prázdnou židli. A představovala si tu konverzaci, ke které jsem se od šesti od rána chystala.

Jo, normálně jsem možourala do tmy už takhle brzo, protože můj mozek jel na plné obrátky a vymýšlel jednu volovinu za druhou. Takže jsem ležela v posteli, mrkala na tmavý strop a třepala nohama nervozitou, až dokud mi nezazvonil budík.

Vzhledem k tomu, kdy jsem šla spát, jsem si byla jistá, že se mi pod očima rýsujou pěkný dva sáčky. Ale držela jsem oči otevřené dokořán a dál si do klína mumlala fiktivní rozhovory.

Cameron dosedl na svoje místo těsně předtím, než zazvonilo. Bylo to tady. Sledovala jsem, jak si na lavici pohodil sešit a pohodlně se opřel o židli. „Čau," prohodil směrem ke mně a vzal do rukou mobil, aby mohl pokořit další level v Mimoních.

Já jsem polkla tak nahlas, že nebylo možná, aby to neslyšel. „Čau." Samosebou jsem se snažila znít v klidu, ale to se mnohem líp řekne než udělá. Navíc jsem pořád seděla otočená k němu a ne k lavici, takže jsem se koleny skoro dotýkala jeho pravé nohy.

Konverzace.

Je normální, že jsem najednou měla v mozkovně dokonale vymeteno?

„Hele, jsi v pohodě?" optal se najednou. Už se nekoukal do mobilu, ale na mě. „Vypadáš nějak pobledle."

Vypadáš nějak pobledle, Skip.

„Ehm," vypustila jsem a podrbala se ve vlasech, „no, možná jsem něco špatnýho snědla...?" odtušila jsem a ohlédla se ke dveřím, jestli už do nich nevchází učitel, ale ten se nejspíš se svojí holí ještě šoural po schodech do příslušného patra.

„Aha." Můj spolusedící znovu otočil hlavu k displeji mobilu a mně v mozku zablikala varovná světýlka.

Konverzace konverzace konverzace.

Zavrtěla jsem se na dřevěné židli a pokusila se pokračovat v rozhovoru improvizovaně. „A ty už jsi někdy... snědl něco špatnýho?"

Cameron se znovu pomalu obrátil na mě a oskenoval mě tak zvláštním výrazem, že se mi hluboko v krku vytvořil knedlík. A ke světýlkům se přidal i alarm.

Mímó mímó mímó...!

I tak jsem si na obličeji zuby nehty držela něco jako záchvěv přátelského úsměvu a čekala na odpověď.

„Em... Asi jo," usoudil.

A pak jsme na sebe čučeli a pomrkávali a já jsem se dál nervně usmívala, zatímco jemu se zvedalo obočí.

„A co to bylo?" kníkla jsem.

„To už nevím," zamumlal on, „možná hodně fazolí."

Přikývla jsem, takovým tím způsobem, kdy nejprve hoodně pomalu zakloníte hlavu, a pak ji zase vrátíte do původní pozice. A otočila jsem se čelem k tabuli. Cameron mě napodobil a potom už jsme jenom celých sedm minut seděli, ani se nehnuli a čekali, až se do třídy dobelhá učitel francouzštiny. Skoro jsem si po tu dobu přála, abych ztratila schopnost periferního vidění a nemusela tak sledovat Camerona, jeho výraz a oči, co se na mě čas od času podívaly, aby zjistil, jestli se já nedívám na něj.

Tik... ťak. Tik... ťak. Tak... trapný.

Když konečně zavrzaly dveře a na podlahu učebny přistála nejprve hůl, a pak práva a levá noha, bylo to jako vysvobození. Otevřela jsem velký linkovaný sešit a začala v něm listovat, abych se dostala k poslední látce. Zbytek hodiny jsem pak tupě opisovala věty z tabule, zatímco jsem v duchu prskala a nadávala na svoji vlastní stupiditu.

_______

Za fanart děkuji Zvejka04cz!❤️