Další pondělí, totiž tři dny před Valentýnem, jsem si byla jasně vědoma toho, že už není času nazbyt. Musela jsem učinit rozhodnutí.
Ráno, ještě předtím, než začala první hodina, jsem seděla sama v lavici a zírala do sešitu na bod c svého plánu, který byl teoreticky na řadě: vyjádřit náklonnost. Jinými slovy, dát Cameronovi jasně najevo, že se mi líbí. Protože ačkoliv jsem do teď pokazila snad všechno, co se dalo, v břiše mi pořád škrundalo něco, co bych nazvala posledním ždibíčkem naděje. Naděje na to, že ještě není všechno ztraceno, a že když půjdu a všechno Cameronovi řeknu, možná se přece jenom nějakým zázrakem všechno napraví.
Ale protože se mi při pomyšlení na tuhle možnost pekelně stahoval žaludek nervozitou, uvažovala jsem i nad druhou variantou: vykašlat se na to. A to definitivně. Schovat se někam do ústraní, přečkat Valentýna jako nějakou bouři a potom se postupně vypořádávat se vším tím zklamáním a se zlomeným srdcem.
...Což bych musela stejně tak i při první možnosti, a to v případě, že by mě Cameron jednoduše odmítl. A to nezní vůbec nepravděpodbně vzhledem k tomu, co všechno se mezi náma odehrálo a jak teď den co den dělá oči na Beth.
Achjo.
Vypadalo to, že chudák moje srdíčko je v sázce tak jako tak.
A tak jsem si na další stránku sešitu začala sepisovat pro a proti ohledně toho, jestli Cameronovi vyjádřit náklonnost:
Pro:
1) Eeeeeeeee...
2) Třeba se stane zázrak.
Proti:
1) Pravděpodobně půjdu vstříc vlastní skáze
2) a zničující potupě
2) a smrtícímu sebezklamání
3) a minimálně půl roku hluboký depky.
Několik minut jsem na svoje výsledky zírala, než jsem sešit radši zavřela a opřela se do židle s rukama založenýma v klíně. ...Chm.
Zhluboka jsem si povzdechla, podepřela si obličej rukama a čekala na začátek hodiny.
Ó, kmotro Šílo, kmotro všech kmoter, kmotro, která jsi mi vždy byla kmotrou a vždy mi kmotrou budeš, řekni, kmotro, co mám dělat?
Přečkala jsem hodinu a šla ke svojí skříňce, abych v ní našla náčiní na dějepis. Během hrabání jsem se snažila myslet. Mám to říct? Nemám to říct? Co když to řeknu? Co když to neřeknu? Co když to řeknu jenom napůl? Hmm...
A pak jsem si všimla, že se na mě někdo dívá. Přestala jsem se soustředit na bordel ve skříňce a zamrkala do místa, kde stál. Přejela jsem ho pohledem a znova zamrkala. Cameron chvíli nehnul ani brvou, pak se zhluboka nadechl, s úsměvem mi kývl na pozdrav a odešel.
Jenže ten úsměv nebyl obyčejný. Nebyl přátelský, ale ani nepřátelský, spíš takový... zmatený.
Skoro jako by nevěděl, co si myslet.
...Jo, a já se mu vůbec nedivím!
Taky bych nevěděla, co si myslet, kdyby se o něm šuškalo, že kadí do bazénu, kdyby si přede mnou on nacpal do pusy třicet noků, a pak přišel do školy jako zmalovaná Zvonilka, kdyby si on čmáral po obličeji fixou, a pak mě přeš chat poslal někam, a ještě k tomu se o přestávkách ládoval práškama proti průjmu.
Naprosto toho chudáka chápu!
Ale co mám teď asi tak dělat?!
Vzít zpátky čas?! Pche! S radostí!
Řekněte mi, kde ten čudlík je, a já vám to předvedu v plný parádě!
...Jenom doufám, že je to na víc použití, protože jenom jeden náhradní pokus by mi nejspíš nestačil.
____________
Veselé Vánoce a šťastný Nový rok!🌠🌲😄
Nemůžu jinak, než se znovu omluvit, že nová kapitola vychází jednou za uherský rok, ale zkrátka je toho moc jak v osobním, tak studijním životě.
Ale i tak už se pomalu a jistě blížíme ke konci, a to je vzhledem k tomu, že jsem první kapitolu napsala v roce 2018, celkem pecka.😄
Tak doufám, že všichni trávíte stávky se svými nejbližšími a nasáváte klid a mír, nebo aspoň cukroví (protože to je taky důležitý).
MÍR VŠEM ŽIVOUCÍM BYTOSTEM CELIČKÉHO VELKÉHO VESMÍRU A JEŠTĚ DÁL!
ČTEŠ
Komplikace 2✔
Humor„No a... co máš dneska po škole v plánu?" vypadlo z té holky najednou a moje oči se vypoulily z důlků, jako se člověk vyklání z okna. „Já jen že v rámci kroužku focení, kam chodím, se od čtyř pořádá výstava fotek." Vycenila na Camerona zuby. „Bude t...
