Komplikace 2✔

°13°

Domů jsem přišla s mírumilovným úsměvem na tváři, a když ke mně přihopsala nadšená Rebeca s kuchařskou čapkou a rukou mi umazala mikinu nějakou červenou omáčkou, vůbec mě to nerozhodilo. Jo, až tak blahodárný efekt má na můj život to, že se mi v jedné jeho oblasti příjemně zadařilo. Jenom jsem jí obyčejně řekla, ať si běží umýt ruce, a sama jsem se odebrala do patra, abych se očistila a převlékla do domácích věcí. Pak jsem, s tím samým úsměvem, seskákala schody zpátky dolů a zastavila se v kuchyni, kde jsem ukořistila Pribináček a zaměřila se na Rebecu.

„Co kutíš?" zeptala jsem se jí, zatímco soustředěně otírala ubrouskem okraje talíře, na němž byla naaranžovaná hotová porce.

„Zkoušim novej recept, kterej bych mohla vařit zákazníkům ve svý restauraci," řekla pyšně moje ségra a ukázala na dveře, které vedly do naší zahrady alias pár metrů čtverečních suchý, klackovitý pustiny, o který nikdo netvrdí, že není radioaktivní.

„Aha," mlaskla jsem. „A do tý tvý restaurace už někdo přišel?" zajímala jsem se, i když jsem odpověď znala. Kdo by sem asi tak chodil, že jo?

„Noo," Rebeca se nejistě podrbala na čepici, „ještě ne, asi si dávaj na čas," uvažovala.

Na to jsem jenom přikývla, poplácala ségru po rameni a přesunula se do obýváku.

Ten večer si naši sbalili saky paky, nacpali do našeho auta dvoje lyže a rozloučili se s námi.

„Ne že to nebudete zvedat, když vám budeme volat," diktovala mamka, když sáčkovala věci do kufru naší červené pojízdné plechovky. Pak nám připomněla, že jedna pevná linka je v kuchyni a druhá v obýváku, a já jsem protočila očima.

Bože. Nechápu, proč prostě naši nemůžou normálně zapomenout na ten incident se skoropodpálenou kuchyní, kterej beztak ani trochu nebyl moje vina, a vrátit mi můj mobil. Vždyť by to bylo o tolik jednodušší, než používat tyhlety... předpotopní pouzdra na brejle!

„Babičla Lori přijede zítra odpoledne a postará se o vás," ujistil nás táta. „My jsme zpátky za dva týdny."

Pak nám oba dali pusu na čelo, nasedli do auta a mastili pryč. My dvě s Rebecou jsme se na sebe podívaly, párkrát zamrkaly a odebraly se dovnitř.

Tohle budou super dva tejdny, Skip.

S hlídáním Rebecy už mám dostatek zkušeností, takže jsem věděla, že hlavní zásadou je, aby měla pořád nějakou zábavu nebo povinnost. Tím myslím, aby se nestala ta věc, že by neměla co dělat, protože v tomhle případě začne buďto prudit, nebo vymýšlet krávoviny. Takže hned jak jsme se ocitly samy v předsíni, navrhla jsem jí, aby si šla udělat úkoly.

Krásně vyřešeno.

Jenže ségra se zakabonila a založila si ty svoje krátký ručky. „Já žádný úkoly nemám." A úplně normálně na mě vyplázla jazyk.

„Seš si jistá?" zeptala jsem se jí pochybovačně.

„Jo, nemusim je dělat," prohlásila a zvedla nos.

Já jsem se zamračila: „Jak to myslíš?"

Rebeca lhostejně pokrčila rameny. „Nějakěj kluk ze třídy řek, že mi je všechny udělá."

Překvapeně jsem na ni zamrkala. Ona se začala šourat směrem do obýváku. „No jo, celou přestávku se kolem mě motal a ptal se na divný otázky, a pak řek, že jestli chci, tak mi udělá úkoly." Obě jsme dosedly na gauč před televizi. „No a kdo by nechtěl?"

Cože? Jakože... Cože?

Proč by tohle nějakěj kluk dělal? Že by to byl masochista? Anebo...

Zadívala jsem se na svoji mladší ségru, jak nevinně houpe nohama a ovladačem přepíná kanály.

Anebo má fakt blbej vkus na holky. No potěš koště.

„A jak se jmenuje?" pokusila jsem se zeptat.

„Vím já. Hele, pojďme se koukat na Winxky," houkla ségra vesele a ukázala na obrazovku, kde se míhaly proměňující se víly jedna za druhou.

Znenadání jsem toho neznámého klučíka začala svým způsobem litovat.

Chudák kluk! Vždyť Rebeca ho úplně normálně... to... vyždíme a zahodí!

Znechuceně jsem si odfrkla, ale opřela se a zaměřila se na ty podivné pohyby, ve kterých se všechny kreslené postavy svíjely.

______

Jak se vede? 😜

Zajímá mě váš názor, hlavě těch, kteří četli Komplikaci. Baví vás zatím příběh? Co říkáte na dosavadní děj? Můžu říct, že hlavní zápletka se teprve klube a o pár kapitol dál se to mnohem víc rozeběhne. 😉