Nechci se tady chlubit, ale první bod mojí operace Valentýn vlastně nakonec dopadl úspěšně. S Cameronem jsem měla hned dvě konverzace o kreslení, ze kterých mě šimralo v břiše brnělo na chodidlech.
...Co, to druhý není normální?
Každopádně, snažím se tady slavnostně prohlásit, že přišel čas ponořit se do bodu b. Totiž zapůsobit.
Jo, deníčku, tohle bude zase o něco složitější. Skoro se mi chce říct, že se bojím, že na to nemám, ale na to tady nemáme prostor, že jo? Ehm.
Ráno jsem se doma před zrcadlem pořádně povzbudila pár frázemi, nasadila si kulicha a vyrazila (s Rebecou za zadkem) do školy.
Snažila jsem se koncentrovat svoji pozornost na přípravu plánu, ale to tintítko vedle mě celou cestu mrmlalo svoje:
„Hele, Skip, víš, že teďka už ke mně do restaurace bezďáci chodit nebudou? Od teď už si ohlídám, abysme dovnitř pouštěly jenom boháče, co nám nechaj celý svoje jmění..."
„Já myslela, že už jsi to vzdala," zahučela jsem a zrychlila tempo. Nohy se nám oběma zabořovaly do poprašku lepivého sněhu, až to prdělo. Prd, prd. Prd, prd. Prdy prd.
„Ale houbeles, copak jsi někdy viděla, aby se šéfkuchař Beca vzdal? Pche!" Rebeca musela popoběhnout, aby se znovu dostala na moji úroveň. Když jsem se na ni seshora podívala, viděla jsem jenom třesoucí se chlupatou bambuli, kterou měla na čepici.
Vlastně jo. Moje ségra už v životě vzdala spoustu šíleností, se kterými přišla jako s takzvaným "geniálním nápadem", ale musím uznat, že vaření už se jí drželo nějak moc dlouho.
„Dneska to, že mám restauraci, ohlásím ve třídě," oznámila jako by nic.
Přinutilo mě to na chvíli se zastavit, a pak se zase rozejít. „Nestačí ti, že můžeš vařit nám?"
To už jsme byly před školou. Moje ségra vyskákala zasněžené schody. Prd prd prd prd prd. „Ne!" A zmizela ve škole.
Nezbylo mi, než si zhluboka odfrknout, až se mi před nosem objevil bílý obláček, a vejít dovnitř taky.
Kráčela jsem po naleštěné podlaze a sledovala, jak za sebou nechávám hnusnou vodovitou břečku. Hehehe. Hehe.
U skříňky jsem merčila Camerona, jak se opírá o jeden ze sloupů a zírá do mobilu. Snažně jsem začala přemýšlet, jak provedu bod b, jen abych zjistila, že mě Beth předběhla.
Rozrazily se vstupní dveře, až to prásklo, takže celá chodba utichla a obrátila hlavu tím směrem, včetně mě a Camerona.
Do prostoru školy vkročila shrbená osoba s šátkem na hlavě, zavěšená na vachrlatou berličku. Za sebou táhla zavazadlo na kolečkách takových rozměrů, že v něm snad musely bejt zavřený všechny lidský hříchy, a skuhrala a kňučela a naříkala.
V tu chvíli práskly další dveře - a to od dámských záchodků. V nich stála Beth, nohy na podpatkách rozkročené, ruce hrdě v bok, nos nahoru: „Nebojte se, cizí babičko! Já vám pomůžu!" zařvala a nesla se směrem k ní.
Znovu jsem se zaměřila na toho člověka o berli a až tehdy si uvědomila, že jde o Jennu převlečenou za bezmocnou stařenku. „Ó, díky, hodné děvče!" zakrákorala, až se to rozlehlo, „potřebovala bych tenhle těžkej, fakt těžkej, šíleně těžkej kufr donýst k řediteli!"
„Žádnej problém, křehká babičko!" zahulákala na to královna školy a - teď se podržte - vyhrnula si rukávy u svýho růžovýho svetříku s glitrama.
Panebože! Hnedka jsem si vzpomněla, jak jsem tuhle přes okno Beth načapala, jak na posteli zvedá činku!
Všichni zatajili dech, když se skrčila a hubenýma rukama bez jakychkoliv náznaků svalů objala naducané zavazadlo. Párkrát se soustředěně nadechla, deníčku, a...
...a s nelidským řevem celou tu věc zvedla nad hlavu. Její nozdry se rozšířily na největší možnou velikost a zorničky se naopak zmenšily, že byly sotva postřehnutelné.
Šokovaně jsem zamrkala a hodila pohled na Camerona. S pootevřenou pusou a vyvalenýma očima hypnotizoval Beth.
Královna školy nasadila samolibý úsměv a započala chůzi kupředu. Jenna se za ní roztřeseně belhala, ale i tak byl na jejím obličeji znát úšklebek. Když obě procházely kolem Camerona, Beth zamžikala řasama a vycenila bílé zuby. A nechci tady na nikoho nic práskat, ale ten parfém se donesl dokonce až ke mně.
No tak bacha!
Jen co jsem si celou tuhle situaci dala v lavici o hodině pěkně do kupy, vyšlo mi z toho jedno:
Beth mi vyhlásila válku!!
Hohó, frajerko, myslíš si, že to bude takhle jednoduchý? Pche!
V samém zápalu jsem zlomila tužku o sešit, jak jsem si zapisovala poznámky.
Ani ve snu!
Skipper Watsonová se totiž teprv rozehřála...!
_______
Tak jo, může mi někdo vysvětlit, proč hlavní děj pořádně začíná AŽ v osmnáctý kapitole? 🥴😆 Tohle jsem si nějak špatně vypočítala. 😆
Abych byla upřímná, až při téhle kapitole se mi podařilo zbavit se jistého psacího bloku, kterým jsou (pravděpodobně viditelně) poznamenané předešlé kapitoly. Proto se za ně případně omlouvám. ❤️
ČTEŠ
Komplikace 2✔
Humor„No a... co máš dneska po škole v plánu?" vypadlo z té holky najednou a moje oči se vypoulily z důlků, jako se člověk vyklání z okna. „Já jen že v rámci kroužku focení, kam chodím, se od čtyř pořádá výstava fotek." Vycenila na Camerona zuby. „Bude t...
