Komplikace 2✔

°2°

Řeknu vám, že zjevit se se svojí naspeedovanou mladší sestrou uprostřed těch mokrých kachličkových prostor v našich nových

1) klasicky dětských

2) až moc barevných a

3) neuvěřitelně těsných

sukýnkových plavkách, byla ta nejhorší odměna za vítězství v soutěži Jezme broskve v historii lidstva. Barev se na tom kusu oblečení hemžilo tolik, že by vlajka gayů mohla závidět, divně hnědá baletkovská sukýnka byla trapnější s každým dalším krokem a celý ten úbor se na mně najednou prapodivně napínal, takže předpokládám, že se v té ledové sprše před pěti minutama musel srazit nebo co. Cítila jsem, jak se do mě nepříjemně zařezává.

Nechci si tady stěžovat, ale hlavně v dolní oblasti.

Navíc jsem si byla jistá, že ta plavecká čepice, co nám ji máma připleskla na hlavy už když jsme se s ní loučily ve dveřích, mi pomalu a jistě přiškrcuje mozek.

A Rebeca se vedle mě zubila a hopsala a kvičela nadšením, jako by nikdy předtím neviděla bazén, a měla jsem pocit, že kdybych na sekundu pustila její ruku, vystřelila by do vzduchu a začala by se odrážet od stěn jako hopík.

Což by mi pro mě za mě ani nevadilo, ale máma mě zapřisáhla, že se s Rebecou domů vrátíme obě živý.

„Tak jo, Rebeco, chceš jít nejdřív do malýho bazénu, nebo do velkýho?" ptám se jí a doufám u toho, že se přikloní k první možnosti, protože u té je menší pravděpodobnost, že se něco přihodí. Bohužel, takovou radost mi to škvrně udělat nechtělo.

„Do malýho? Děláš si prču?" ukázala na skupinku zhruba tříletých dětí, které se čvachtaly opodál. „Dyť ty mimina tam čůraj! Navíc já jsem úplně na jiným levlu, abys věděla. Čuč."

S tím vyškubla svoji ruku z té mojí a rozběhla se k nejhlubšímu bazénu, aby do něj mohla skočit salto.

Je super, jak máš to malý monstrum pod kontrolou.

S povzdechem jsem si objala ruce, udělala pár kroků k okraji bazénu a smočila si palec u nohy. Ježiš! Komu by se teď asi chtělo lízt do tak promrzlý vody, když se venku lidi prohrabujou závějema, co? Podle mě teda rozhodně nikomu! Navíc jsem tam nikde neviděla ceduli, která by plavce ujistila, že když se ponoří a pak vyplavou na hladinu jako kostky ledu, tak dostanou nějaký odškodný.

Nebo aspoň první pomoc.

„Co tam tak dlouho děláš, Skip?" vypískla přede mnou najednou moje mladší ségra a popadla mě svojí mokrou rukou za kotník. Samosebou jsem hnedka vyjekla a vzbudila tak pozornost několika nesoudných důchodců, co si kolem nás lážo plážo proplouvali. Jedna z babiček zvedla nad hladinu třesoucí se ukazováček, kterej podle mýho názoru rozhodně nemohla cítit, a přiložila si ho k puse, aby tím naznačila, že nemáme s Rebecou dělat takovej rambajs na veřejným místě.

„Já asi do vody nepůjdu," sdělila jsem tomu prckovi vyrovnaně a poodstoupila pár kroků dozadu, kdyby mě náhodou chtěl stáhnout do vody.

„Ale proč ne?" Rebeca stáhla obočí k sobě a zatvářila se zklamaně.

„No protože jsem..." Alergická na chlór? Zrovna po obědě? Zapomněla, jak se vlastně plave?

Jako by snad čekala na správný moment, zpoza rohu ladně vykoukla noha v růžové lodičce... A pak taky zbytek Bethina těla. Navzdory všemu na sobě ta bloncka měla sluneční brýle a její vlasy byly kulmou stočené do vln. A může mi někdo říct, jak jí napadlo přijít k bazénu na šteklích? S očima jako talíře jsem se spěšně podívala zpátky na Rebecu.