Komplikace 2✔

°19°

Zatímco celá třída se zabývala nějakým učiven (ne že bych přesně věděla jakým), já jsem do sešitu kreslila potřebné poznámky. Tím myslím:

1) obrázek toho, jak okouzluju Camerona svým dokonalým vzhledem, vysokým intelektem a úžasnou osobností,

2) obrázek toho, jak mi Cameron předává nádhernou, ručně vyrobenou valentýnku, ve které mi vyznává svoje city a

3) obrázek Beth, jak ubrečená klečí na kolenou a přiznává, že se k sobě spolu s Cameronem náramně hodíme a měli bychom se rovnou vzít.

A hned potom se učitelka usmála a oznámila nám, že jí máme odevzdat sešity na katedru, aby nám mohla dát nějaká ta áčka za pěkné poznámky z hodiny.

Každopádně jsem z učebny vycházela se skvělým pocitem, že všechno to, co jsem nakreslila, určitě musí vyjít. A začne to dneškem, kdy Cameronovi vytřu zrak tím, že... takhle daleko jsem to nedomyslela, ale bude to lepší než to, co udělala Beth.

A když už jsme u Beth - kolem ní a její skříňky se o přestávce vytvořil chumel poblázněných kluků (a i několika holek), co se na sebe sáčkovali a volali na ní spoustu různých věcí, jako: „Hej, Beth, jak jsi ten těžkej kufr dokázala uzvednout?", „Jsi ještě víc skvělá, než jsem si doteď myslel!", nebo „Myslíš, že bys dokázala zvednout mě?"

„Necpěte se, děcka, já vím, že to bylo úžasný. Víte, jsem něco jako superhrdinka, ale nemusíte to říkat všem- chci říct víc než třem lidem," mávala rukama Beth se samolibým úsměvem, ale očkem stejně házela sem a tam, jestli se někde neobjeví i Cameron. Neobjevil a já jsem si mohla oddychnout.

Tak jo. Co je skvělejší než supersíla? Co je skvělejší než supersíla?

Eeeeh.

Za mě by to bylo třeba dýchání pod vodou, protože - představ si to, deníčku - jen tak na sebe na dovolené hodit plavky, říct ostatním čágo belo a jít směr moře, až dokud nemáš hlavu úplně pod vodou, a pak si sednout na dno do tureckýho sedu a hrát si s rybičkama, krabíkama a mořskýma koníkama...

Jenže haló, tohle asi jen tak nepůjde.

Takže jsem si lámala hlavu ještě další půlku dne, až dokud jsme s Lisou, Amber a Cameronem neseděli v jídelně nad talíři noků s nějakou omáčkou.

Pak už to trvalo jenom pár monemtů a...

„Dvacet osm!" zaječely vodvařeně Lisa s Amber a zhruba patnáct příslušníků Spodiny, kteří se seběhli k našemu stolu.

Moje maličkost napíchla na vidličku další nok a strčila si ho do už tak napěchované pusy, takže moje tváře byly tak třikrát nafouklejší, než jaké jsou obvykle. Z plných plic jsem se nadechla: „Dvafet devět!" Ostatní zavřeštěli to samé a následovalo pištění, zvedání rukou nad hlavu a skandování mého jména. Beth mě z druhé strany místnosti sledovala a ohrnovala nos tlakovým způsobem, že skoro připomínala tu nevrlou babku za pultem v místní knihovně.

„Mám dát jeftě jeden?!" zařvala jsem s vidličkou ve vzduchu. Moje publikum se rozječelo na celé kolo a členové Spodiny začali skákat na místě.

„Skip-per! Skip-per! Skip-per!"

S válečným výrazem jsem si napíchla další nok a stoupla si na židli, načež jsem se dočkala další laviny nadšeného fandění a pokřikování.

„Ztrestej ten nok, Skip!" ječela Lisa, když jsem vidličku zvedala k obličeji.

„Jsi fakt krutá!" doplňovala ji Amber, zatímco jsem otvírala pusu.

Cameron si podpíral čelo dlaní, ramena se mu třásla a oči se mu plnily slzami smíchu.

„Já fo gám!" zařvala jsem a strčila svůj finálový nok k ostatním. Když jsem pusu s úsilím zavřela a zvedla obě ruce nad hlavu, strhl se kolem mě takový randál, že to museli slyšet i dvě patra nad námi.

„Třicet!!"

Dokonce i Průměrní mi od svých stolů tleskali a ukazovali palce nahoru. Někteří eliťáci se pobaveně usmívali, ale stůl největších oblíbenců, totiž stůl Beth, Jenny, Zayna a dalších, nadřazeně kroutil hlavou a tvářil se, jako bych byla něco jako nechutnej exot.

Což teda rozhodně nejsem! Podle mě jsem totiž to poledne vrátila úder, jak se patří!

_______

Co byste podnikli vy? 🙃