Komplikace 2✔

°29°

Jediná věc, která mě udržovala v takzvané jakž-takž náladě, byl fakt, že se rodiče vrací ze své romantické lyžovačky. To znamenalo, že ze mě po čtrnácti dnech konečně spadne ten obrovský balvan zodpovědnosti a všechno, co bude moje povedená mladší ségra provozovat v kuchyni a na zahradě, už nebude můj byznys.

Nebo teda ne tak docela, ale aspoň to nebude můj byznys v tom smyslu, že kdyby nám, co já vím, bezdomovci snědli všechno, co se u nás doma sníst dá, tak na mě už to jednoduše nebude. Jo, přesně tak - už mě nikdo nebude moct obviňovat z toho, co ten prcek páchá, takže už mi taky nikdo nebude moct dávat zaracha a brát mi věci, které mi patří!

Slyšíte?! Už mi nic neodcizíte, vy jedni... rodiče!

...Dejte si zaracha třeba sami sobě!

Jenomže těmihle myšlenkami, které mi běžely hlavou cestou ze školy, jsem to asi nechtíc pořádně zakřikla, protože když jsem přišla domů a vešla do kuchyně, shledala jsem, že Rebeca se dneska rozhodla vzít věci do vlastních rukou. A tentokrát pořádně.

„Nazdar ségra, jak to šlape?" zakmitala na mě obočím, až se jí na hlavě nahnula kuchařská čepice.

„Nedáš si karbanátek?" Babička s podobnou čepicí vykoukla zpoza ní a natáhla ke mně ruku s hnědými plackami.

Zamrkala jsem a otevřela pusu: „Ne, díky, babi."

Skoro jsem se bála zeptat, co přesně se to tady zase děje. Sporák jel na plný pecky, nad hrncemi vesele nadskakovaly pokličky. Rebeca zběsile míchala těsto v bílé míse a babička Lori tancovala kolem linky a krájela všemožné suroviny.

Hned mi přišlo na mysl jedno: ty dvě se proti mně snad normálně spikly.

„Ve skutečnosti," opravila babičku ségra a olízla si prst, aby ochutnala nějakou čalamádu, „to nejsou karbanátky. Jsou to Šéfkuchařovy citrónovo-rajčatový placky v šestiobalu, který servíruju s mandarinkovým sósem. A člověk je nenajde jinde než v boží dvanáctihvězdičkový restauraci šéfkuchaře Becy pod širokým nebem" A mávla rukou ke dveřím do zahrady.

„Rebeco, co to zase mel..." protáčela jsem očima, zatímco jsem se přesouvala ke dveřím do zahrady, ale když jsem tam nakoukla, došly mi slova. Celá zahrada byla upravená, velkolepě nazdobená a sladěná do několika barev. Kolem stolů se sáčkovaly děti ze školy Rebecy věku, cpaly se naším jídlem a na hlavách měly večerníčkovské čapky s nápisem Restaurace šéfkuchaře Becy složené z papíru. Řehtaly se, jako by snad měly napito, a povolovaly si pásky u kalhot, aby v břiše uvolnily místo pro další chod.

Samozřejmě jsem chtěla něco říct, ale když jsem měla už třetí sekundu jenom otevřenou pusou, Rebeca se pustila do vysvětlování: „Jak víš, dneska se vracej naši, což znamená, že mám poslední možnost proslavit svoji restauraci. Dneska jsem odešla ze školy po první hodině, abych tady mohla otevřít." Pak se usmála při pohledu na zahradu, zatímco já jsem naprázdno polkla. „Jo a přemluvila jsem pár kámošů, aby šli se mnou. Slíbili, že mi zaplatí svým kapesným."

S otázkou v očích jsem se otočila na usmívající se babičku opodál a moje ségra se vědoucně zazubila: „Babička si myslí, že je tady dětská oslava a že s ní rodiče souhlasili."

Nemohla jsem věřit svým uším. Jen jsem si zašla do školy, a než jsem se vrátila, to malý tornádo jménem Rebeca už stihlo navařit pro šest národů, přetvořit zahradu k nepoznání, pozvat na ni houf hyperaktivních dětí a ještě zmanipulovat nebohou babičku!

...A to jsem se připravovala na to, že už budu mít klid!

Jak jsem tak stála uprostřed toho všeho, normálně se mi zatmělo před očima a musela jsem se rukou opřít o zeď, abych sebou nesekla na podlahu. A pak jsem se o ni rovnou opřela celá, když jsem si vzpomněla, že rodiče mají přijet za dvě hodiny. Tenhle detail mojí ségře nejspíš poněkud utekl.