Komplikace 2✔

°24°

V sobotu u snídaně se Rebeca tvářila, jako by ji někdo nutil mít na sobě jeden z těch příšerně škrábajících svetrů. Tím chci říct, že vypadala extra zpruzeně a frustrovaně zároveň. Celou tu dobu do sebe házela tousty, na její bradě i na stole pod ní se hromadily drobky a nepřestávala si stěžovat na toho nebožtíka kluka od ní že třídy.

„Víte, co jsem mu řekla?" bouchla svou malou pěstičkou do stolu.

Babička Lori i já jsme jí věnovaly pohled.

„Řekla jsem mu, že vypadá jako hovínko v tričku. A on co?" Tentokrát vyhodila ruce do vzduchu a čekala, až zareagujeme my.

„Co?" vyžbleptla jsem s pusou plnou cereálií.

„Řekl, že by chtěl, abych byla jeho přítelkyně, protože jsem podle něj hustě upřímná!"

Nechtěla jsem, ale nešlo to zadržet a musela jsem se začít chechtat. Babička jen vytáhla své zarostlé obočí a bylo vidět, že už si v hlavě pomalu chystá svůj tradiční proslov o dnešní mládeži.

„Hele, přestaň se laskavě smát! Ty zůstaneš určitě do konce života sama a ten tvůj Cancerjohn si o tebe ani neopře psa, abys věděla!" obořila se na mě moje mladší ségra a nezapomněla mě při tom pořádně poprskat.

To zase namíchlo mě, takže jsem jí hezky ukázala svoje nozdry a spodek brady a nadechla se, abych jí to mohla jaksepatří vrátit: „Říká se kolo, ne psa."

...Tak jo, možná jsem mohla přijít na něco lepšího, ale každej ví, že takhle na fleku se špatně přemýšlí.

V tu chvíli se do toho vložila i babička Lori se svým zdvihnutým ukazováčkem: „Ale holky moje, přestaňte se tady hádat! Tahle mladá generace, to je samá hádka. Poslouchejte, to za mejch mladejch let bylo všecko jinak..."

S Rebecou jsme obě naráz protočily očima, podepřely si rukou bradu a zafuněly. Naštěstí nás osvobodil telefon na lince, který začal hlasitě drnčet. 

Moje ségra nakrčila nos: „Proč to mejdlo zvojí?" Střelila jsem po ní významným pohledem a jí se na obličeji mihlo pochopení. „Jo ahaa."

Rychle jsem přeběhla k lince a zvedla sluchátko. Babička se na Rebecu usmála a zavedla ji do obýváku k druhé pevné lince.

Skoro jsem ani nestihla říct ahoj a mamka na mě začala chrlit slova, jako by je v sobě držela celou tu dobu, co jsme se neviděly: „Tak jak se máte, holčičky? Co Skipper? Jak jí jdou úkoly? A Rebeca? Chová se slušně? A co babička? Je vzhůru?"

Vůbec nechápu, proč to nevzala postupně, protože takhle jsem se v tom ztratila a nevěděla, jak začít. Ale jakmile jsem se nadechla, stejně mě přerušil Rebecy hlásek:

„Čauves mami, heleď, že si Skip nikdy nenajde kluka?"

Na druhé straně byl chvíli šramot a pak se máma zaraženě ozvala: „Ehm, no-"

„Ha, vidíš? Mamka souhlasí!" zařvala na mě z obýváku ségra a já jsem sevřela obě dlaně v pěsti. Soráč, ale nemohlo by si to škvrně laskavě nechat svoje názory pro sebe? Ale jen co jsem si tohle pomyslela, ono pokračovalo: „Podle mě je to hlavně tím, že je celkem ošklivá a já jsem mnohem hezčí než ona, protože každej přece ví, že na druhej pokus se všechno povede líp. A tím pádem i kdyby si Skip nějakýho kluka našla, tak od ní odejde hned jak uvidí mě, chápeš? To by mi leda Skip musela ze žárlivosti polejt obličej kyselinou, ale-"

To už jsem dorázovala k ní a vytrhla jí sluchátko z ruky. „Co kdyby sis šla do pokoje hrát s panenkama, Rebeco?" křikla jsem a ona naštvaně nafoukla tváře.

„Vrať mi to mejdlo, ještě jsem nedomluvila!" zapištěla a z gauče se začala zuřivě sápat po sluchátku, které jsem držela. Já jsem s ním samozřejmě uhýbala sem a tam a volnou rukou se bránila. Babička Lori nás začala okřikovat, a když jsme pořád vydávaly zvířecí zvuky a útočily jedna na druhou, pokusila se nás od sebe odlepit fyzickou silou.

Pak jsem se zamotala do toho drátu, co vede ze sluchátka, a prakticky jsem se skácela na Rebecu.

Ráda bych tady zdůraznila, že za nic nemůžu! To ona mě přece vyprovokovala, když o mně prohlašovala ty věci!

Ale mamce se všechny ty zvuky, co z telefonu slyšela, nejspíš vůbec nelíbily, protože nám s Rebecou normálně prodloužila zaracha o další měsíc.

Jo, přesně tohle se stalo! A to už jsem svůj mobil měla dostat, hned jak se naši vrátí z dovolené! Jsem z toho tak naštvaná, že mám chuť zase se zavřít ve skříni, jako kdysi, a pořádně se tam vyvztekat! A nebo... a nebo tam místo toho zavřít Rebecu a zahodit klíč, protože jsem si jistá, že bych pak měla mnohem spokojenější život! Kdybych prostě neměla za mladšího sourozence pošahaný monstrum, všechno by bylo o sto procent jednodušší!