Komplikace 2✔

°4°

Když jsem si to po zimních prázdninách v půl deváté rázovala školní chodbou ke skříňce, dostala jsem skoro nepřekonatelnou chuť to zase obrátit a mašírovat zpátky domů. Moje logický uvažování si přes ty dva týdny muselo dát fakt voraz nebo co, protože mi za celou tu dobu ani jednou nepředhodilo myšlenku, že by Beth mohla tu historku s mojí plaveckou čepicí rozšířit mezi další lidi. Nebo přesněji mezi úplně všechny lidi na škole.

To ráno jsem kolem ostatních procházela o něco rychleji než obvykle a snažila se nevšímat si toho, jak na mě každá osoba sprostě čumí. Někteří se na mě jen obyčejně obrátili, ale jiní taky kroutili obličeje do znechucených grimas, nebo si strkali ukazováček s prostředníčkem do pusy a předstírali, že zvrací.

Ježiš! Už zase jen měla důvod přemýšlet o tom, proč lidi Beth všechno spolknou i s navijákem. Vůbec bych se nedivila, kdyby třeba měla někde ve svým růžovým šuplíku schovaný lejstro o dokončeným kurzu hypnotizování.

Lisa s Amber na mě u skříňky čekaly a místo pozdravu vypálily to, co už jsem tři minuty věděla: „Beth o tobě roznesla, že kadíš do veřejných bazénů!"

„Jak na tohle vůbec přišla?" divila se Amber a já jsem dostala chuť obě dvě zmáčknout v objetí za to, že je nenapadlo těm kecům uvěřit.

„Ono to je na delší povídání," říkám jim na to já a sama jsem nad tím zavrtěla hlavou. Kdybych jim celý ten příběh, co začíná Vánocemi a končí mnou a Beth v ledovým bazéně s plaveckou čepicí na dně, měla vyprávět tak, aby dával smysl, nejspíš bych se zvencla. To bych mohla rovnou sepsat celou autobiografickou knížku o svým životě a někde ji lážo plážo publikovat pro veřejnost.

Holky každopádně přikývly a pokrčily rameny, i když bylo vidět, že by je vysvětlení zajímalo.

Zbytek pauzy jsem na záchodech před zrcadlem trénovala nezaujatý výraz, abych na matiku mohla přijít s ním. Kecla jsem si do lavice, položila před sebe sešit a předstírala, že v něm hledám nějaké zápisky. Nebudu kecat, nebylo jednoduchý mít celou dobu pohled zapíchnutý do nějakého vzorečku, když vedle mě, přede mnou i za mnou nonstop někdo huhňal moje jméno. Ale podařilo se mi bubnovat prsty do lavice a skenovat svůj rukopis, až dokud mě něco jednoduše nedonutilo zvednout zrak.

Už zase jsem měla pocit, jako by do místnosti zničehonic vplul čistý, svěží vzduch a doprovodilo ho zářivě bílé pozitivní světlo, když si to do třídy bezstarostně nakráčel Cameron a aniž by odpoutal oči od svého mobilu, zaplul do prázdné lavice na druhém konci toho krabicovitého prostoru, ve kterém jsem měla matiku. Naprosto automaticky jsem si při pohledu na něj podepřela bradu a roztáhla koutky tak daleko od sebe, že byste si na vejšlap od jednoho k druhýmu museli vzít pohodlnější boty.

A když se tenhle zvláštní opar po pár sekundách vypařil, musela jsem zatřást hlavou a normálně si znovu připomenout, co že to tady vlastně dělám. 

Koukám do vzorečku, jo.

Na chvíli jsem se k té činnosti vrátila, ale netrvalo to moc dlouho, než jsem se znovu zadívala na Camerona. A pak zas do sešitu, aby si nikdo ze spolužáků náhodou nevšiml, že na něj tak okatě zírám.

Když se nad tím tak zamyslím, co jsem vyhrála soutěž Jezme broskve, máme s Camaronem trochu přátelštější vztah. Běžně se třeba zdravíme na chodbě tím, že vytvoříme z rukou pistolky a předstíráme střelbu, nebo si občas sedneme ke stolu v jídelně ve čtyřech, ale kdykoliv spolu skončíme někde sami, jako třeba v jedné lavici na fráninu každou středu a pátek, vytvoří se mi hluboko v krku knedlík a můj mozek jako by se přeladil do módu "poraď si sama, frajerko".

Sakra, kdyby aspoň pořád nevoněl tím jahodovým jogurtem, možná by věci byly trošku snazší...