Komplikace 2✔

°12°

Jasná nabízející se možnost je fránina. To je skoro hodina času, kdy s Cameronem sedíme těsně vedle sebe a máme možnost navázat konverzaci.

Ale mimo toho jsou moje šance krapet víc omezený, než jsem si zprvu uvědomovala.

Můžu snad jen tak o přestávce přijít za Cameronem a začít s ním klábosit?

Jsem si jistá, že by Lisa a Amber nabraly podezření a začaly by se vyptávat, o co jde. A tomu bych se měla vyhnout, pokud nechci, aby se o mém tajemství dozvěděly. Takže to ne.

Můžu si snad jen tak domluvit odpolední procházku s Cameronem?

Lisa by si rozhodně všimla, že její brácha není doma. Navíc bych ze sebe před Cameronem pozvání ven asi sotva vykoktala. A vůbec, není to náhodou klučičí práce?

Tím pádem už zbývá jenom posezení u oběda ve čtyřech i s holkama, nebo příležitosti, co se samy naskytnou. Paráda.

...Jo, paráda.

Abych to celé shrnula, dám ti radu, deníčku: radši se nikdy nezabouchávej do někoho, kdo je jednak kamarád tebe i tvých kamarádek, a jednak brácha jedné z těch kamarádek.

...Doufám, že jsem to řekla dost jasně.

A teď bych ráda přesunula pozornost k tomu, co se dělo ve čtvrtek 17.1 ve škole. Od rána jsem nosila v hlavě jedinou věc: Tohle je moje druhá šance na provedení prvního bodu mého plánu, která už tentokrát musí vyjít. Stačilo k tomu jenom, aby...

1) aby se mi zničehonic při pohledu na Camerona nevynořila v mozku opička s činely v rukou, co se vždycky s jistotou postará o to, abych měla v hlavě úplně vymeteno,

2) aby se mi v krku neusídlil pan Knedlík, co má schopnost mi změnit hlas do značně retardovanější podoby, a

3) aby se mě nezmocnil takzvaný fenomén slepičích keců. Hlavními příznaky jsou třes dlaní a kolen, pocení čela a nekontrolovatelné žbleptání věcí, které by podle výzkumů nevypustil z pusy nikdo s IQ vyšším než 20.

Francouzština v rozvrhu nebyla, takže jsem neměla úplně přesně určené, kdy k tomu má dojít. A upřímně řečeno, dobrého půl dne jsem Camerona ani nikde nezahlédla.

„Na co tak číháš, Skip?" šťouchla do mě Amber, když jsme si u skříněk vyměňovaly učebnice.

„Číhám?" odkašlala jsem si a zahihňala se.

„Jo, chováš se, jako by se tady mělo něco každou chvíli objevit," vysvětlila a sama se zasmála. Lisa vedle nás přihlížela rozhovoru, zatímco listovala učebnicí dějepisu.

„Vážně?" Snažila jsem se znít zaujatě.

Lisa se přidala: „Ježiš, neříkej, že ti zase něco řekla Beth!" A obě se na mě obrátily s vykulenýma očima.

„Ne..." odtušila jsem, ale když jsem se zadívala na druhou stranu chodby, zmerčila jsem, že Beth se opírá o jeden ze sloupů a doopravdy na nás zle čumí.

Kdo jí dovolil vylízt z nejtemnějšího koutu mojí mysli?

„Kéž by si už dala pokoj," zamumlala Amber při pohledu na ni. A mně nezbylo než souhlasně zamručet.

Holky mi během dne daly vědět, že se hned po škole chystají do nově otevíraného obchodu se sladkostmi.

„Budeme tam přímo při otevření, to je za za míň než hodinu!" jásala při obědě Amber.

„Prej tam budou mít takový ty fakt dobrý jahodový bonbóny. Víš jaký," rozplývala se Lisa.

Potom se mě sborově zeptaly, jestli nechci jít s nimi, a já jim na to po pravdě řekla, že jsem rodičům slíbila příchod domů v půl čtvrté. Tím pádem nemám na nakupování sladkostí čas. Holky to zklamaně odkývaly.

Ještě chvíli jsme u stolu kecaly, než se Lisa i Amber zvedly, aby mohly vyrazit a být před obchodem včas.

Takže jsem se svými špagetami zůstala na chvíli sama. Na chvíli. Skoro jsem si ani nestihla plně uvědomit, jak se cítím bez kamarádek vedle sebe osamocená a zranitelná, a zčistajasna přede mě přistál něčí tác. Nasměrovala jsem pohled výš a setkala se s Cameronovýma očima.

Sakra, Cameronovy oči.

„Čau," kývl hlavou, posadil se a zabořil vidličku do svých špaget, „Jak to jde?"

A bylo to tady. Opička s činely a pan Knedlík zároveň, v celé své kráse.

'Čau, jak to jde?' To ti fakt stačí tak málo?

„Eee, čau," prohodila jsem. „Jo, v pohodě. Co ty?"

„Ujde to," mykl rameny on. Přikývla jsem. On taky přikývl. Pak jsme se na sebe chvíli jen tak dívali, než to začalo bejt divný, a tak jsme si oba odkašlali, narvali si do pusy chumel špaget a zadívali se jinam, jako by se tam dělo něco zajímavýho.

„Co výtvarka?" napadlo mě se zeptat. Což se ukázalo jako trefa do černého, protože můj společník se zeširoka usmál.

„Zrovna nám nakoupili nový akrylový barvy," sdělil mi, jako by se v poslední době nestalo nic skvělejšího, „takže plánuju malovat zátiší na fakt velký plátno. Nikdy jsem to nedělal, tím pádem je to celkem výzva, ale to je právě důvod, proč se těším."

Neměla jsem ponětí, co že to přesně jsou ty akrylový barvy, ale Cameron vypadal tak nadšeně, že jsem z nich měla radost taky.

„A jak dlouho ti tak trvá, než něco dokončíš?" zajímalo mě.

„Většinou pár dní," uvažoval Cameron. Pak si namotal na vidličku další špagety a podíval se na mě. „Ty se o tyhle věci zajímáš?"

Zamyslela jsem se. „Odmala mě bavilo kreslit." Vybavila jsem si velký blok zaplněný mými kresbami, se kterými jsem nikdy nebyla spokojená, ale i tak jsem pokračovala v kreslení dalších, protože mě to prostě bavilo. Další sbírku kreseb jsem měla ve fialových deskách přímo v batohu, protože tyhle výtvory vznikaly během vyučování. „No, ale nikdy mi to nijak zvlášť nešlo," dodala jsem.

Cameron se zatvářil soustředěně. „Podle mě," polkl, „jde kreslení úplně všem." Vyhrnula jsem obočí, a tak pokračoval: „Pokud zrovna netvoříš podle skutečnosti, můžeš bejt při kreslení i malování natolik kreativní, že nic není špatně. Proč si ke všemu tvořit pravidla? Je to svobodná tvorba. Takže úplně stačí, aby tě to bavilo, a může vzniknout něco skvělýho."

Zaujatě jsem s plnou pusou přikývla a v duchu sama sobě slíbila, že až přijdu domů, znovu svůj blok vytáhnu a zkusím nakreslit něco nového. „Týjo, někde bys o tom měl přednášet," usoudila jsem.

Cameron se zasmál a já jsem se zasmála, protože se zasmál. „Tak to si neumím představit," zavrtěl hlavou.

„Já teda jo," pokrčila jsem s úsměvem rameny.

A pak už jsme nemluvili, ale nebylo to to trapné ticho, ani to dusné ticho, ale to uvolněné ticho, kdy prostě nebylo potřeba cokoliv říkat.