Komplikace 2✔

°23°

U skříňky jsem si nazula svoje prochozené tenisky, přetáhla si přes šaty mikinu a zase jsem se cítila jako já. A kdykoliv jsem pak procházela kolem nějaké vitríny nebo zrcadla, zastavila jsem se a obdivovala sama sebe. Hlavně teda to, co dokázala Amber během pár minut, protože s tímhle by si rovnou mohla otevřít nějakěj líčící salon.

Cítila jsem, jak mi s každým krokem stoupá sebevědomí a byla jsem z toho tak odrovnaná, že jsem skoro dostala chuť začít za chůze tancovat, jako to dělají hlavní postavy z High school musical. A pak jsem se v duchu okřikla, protože přece v reálným životě nemůžu jen tak začít tancovat na chodbě. To by mě taky všichni mohli označit za pošuka.

Nebo spíš za něco horšího než pošuka, protože za pošuka už mě dávno všichni mají.

Ale to jsme odbočili. Byla jsem připravená oslnit Camerona jako nikdy předtím. Skoro jsem si přála, ať na něj náhodou někde narazím, abych ho mohla nenuceně pozdravit, pohodit vlasama a předstírat, že ten zjev, který viděl ráno, jsem nebyla já.

A pak mi došlo, že po přestávce mám francouzštinu, a to jsem se neudržela a aspoň si vzrušeně zaječela se zavřenou pusou.

Ještě jsem se na záchodkách zkontrolovala a šinula si to do učebny. Posadila jsem se do lavice vedle Camerona, který měl znovu na hlavě velká sluchátka a zíral do mobilu.

„Ahoj," zkusila jsem to, ale s ním to ani nehnulo. Pak jsem zaregistrovala, že mě nějak studí zadek a musela jsem si upravit sukni šatů tak, abych seděla na ní a ne jinak.

Zbytečný starosti s tímhle.

„Ehm... Ahoj!" houkla jsem znovu a vycenila zuby, jenže všechno, čeho se mi dostalo, byly otrávené pohledy ostatních spolužáků.

Tak nic.

Podepřela jsem si bradu a čekala. Pak mě napadlo, že bych Cameronovi mohla zaklepat na rameno.

Myslíš, deníčku, že bych při tom taky cítila mravenčení, nebo nějakou zvláštní energii, jako všechny ty hlavní hrdinky v dívčích románech?

Ale to by musel být dotek z kůže na kůži.

Položila jsem si hlavu na lavici a zahleděla se na Camerona. V jedné ruce držel mobil, ale tu druhou, tu blíž ke mně, měl volně položenou na lavici.

Přemohla mě zvědavost a extrémně pomalu jsem natáhla ukazováček směrem k němu. Pak už to byl jenom kousek. Radši jsem se psychicky obrnila, kdybych náhodou doopravdy měla schytat elektrický šok pravé lásky nebo tak něco. Párkrát jsem se zhluboka nadechla, ukazováček pořád natažený těsně vedle Cameronovy ruky, a...

„Co to děláš?"

Celá dřevěná jsem zvedla zrak a střetla se s pohledem svého spolusedícího. Sluchátka i mobil už měl položené před sebou na lavici.

„Emmm..." Musela jsem si pomoct druhou rukou, abych tu první i s nataženým prstem odsunula do svého klína. „Nic." Narovnala jsem se a zahleděla se do nikam, jenom abych nemusela koukat na něj, protože to bych se taky už mohla reálně třeba počůrat hanbou. A pak bych si musela v obchodě koupit ty plíny pro dospělé na lehký únik moči, co na ně dávají reklamy v televizi.

Chvíli jsme jen tak seděli a plácali se v rozpačitém tichu a odkašlávání a tichu a odkašlávání a poklelávání prsty o lavici a toho všeho pořád dokola, dokud se ve dveřích nezjevila Beth.

Jo, přesně tak. Snad deset sekund tam jenom stála, blýskala úsměvem sem a tam a bránila tím komukoliv dalšímu, aby vešel do třídy. V sukni a tílku. Uprostřed ledna. Se slunečními brýlemi ve vlasech. Uprostřed ledna.

Užuž se mi chtělo pořádně nad ní protočit očima, ale pak jsem si vzpomněla, jak jsem vypadala ráno, a zabořila jsem se místo toho hlouběji do židle.

Všichni v učebně k ní zvedli zrak a začali na ni rozjařeně mávat a pokřikovat. Myslím, že pár fakt zoufalých lidí si ji dokonce vyblejsklo.

Pak jsem trhla hlavou směrem ke Cameronovi.

Koukal na ni.

Sakra.

A usmíval se.

Dvakrát sakra.

Beth mu - jo, fakt se to stalo - zamávala a poslala vzdušný polibek, takže to už jsem těkala očima mezi ní a Cameronem a ní a Cameronem a kladla si otázku, jestli mi tady něco neuniklo. A tentokrát jsem nemyslela moč.

„Ehm." Spontánně jsem se rozhodla, že nejlepší momentální řešení je strčit mu svůj čerstvě nalíčený obličej přímo před nos tak, aby neviděl na Beth. „Tak jak jdou Mimoni?" To bylo první, co mě napadlo.

Cameron zamrkal a opřel se o židli. „Noo, fajn. Ty je hraješ?"

„Ne."

Chvíli jsme na sebe čučeli a mě napadlo, že některý témata se vyčerpávají až otravně rychle. Nutno podotknout, že si Cameron pořád nevšiml mojí proměny.

„Ale v posledních pár dnech jsem se začala celkem zlepšovat v kreslení zvířat," nadhodila jsem něco jiného a rovnou vytáhla z batohu čistý papír.

„Fakt?" Můj spolusedící se se zájmem posunul blíž ke mně.

Vzala jsem do ruky náhodnou fixu a načrtla hlavu medvěda. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem pod Cameronovým drobnohledem a okamžitě se mi roztřásly obě ruce.

Klídek klídek klídek.

Nakonec se mi povedlo začít se trochu soustředit a medvěda dokreslit docela slušně. Když jsem byla hotová a zvedla pohled ke Cameronovi, zjistila jsem, že nepozoruje papír, ale mě.

„Co?" usmála jsem se.

Cameron nepřestával zírat a mně blesklo hlavou, že si konečně všiml mého zkrásnění. Jo, mamka mi možná říkala, že chlapi si detailů nevšímaj, jenže Cameron je očividně tak super, že vybočuje z řady úplně ve všem! „Ehm," vyšlo z něj, „tvůj obličej..."

Nevinně jsem se uculila a chtěla plácnout něco v tom stylu, ať nepřehání, jenže on pokračoval: „Pokreslila sis ho fixou."

Jo. Samosebou jsem se okamžitě celá zasekla a umím si představit, jak mi v ten moment zvadl úsměv.

„Aha." Pokusila jsem se přirozeně zasmát, ale moc mi to nevyšlo. Spíš to znělo, jako když se snažíte smát, jenže ve skutečnosti chcete prostě jenom... odejít. Jo, to je to správný slovo.

Kdyby to bylo na mně, normálně bych se postavila, shrábla si školní pomůcky z lavice do batohu, ten si hodila přes rameno a nazdar bazar.

Bohužel ale existuje věc, které se říká školní rozvrh a díky té jsem jednoduše musela dál sedět v lavici, s počmáraným ksichtem a čerstvě mrtvou sebeúctou, a jako za trest čekat na učitele, až se o berličce přišourá do učebny.

_________

Tradá! 😄 Nová kapitola, tentokrát speciálně k mým osmnáctým narozeninám! 🥳

Přeji všem krásné Velikonoce! 🐣