To by mě fakt zajímalo, co proti naší rodině ten Santa Claus má, protože jestli on doopravdy lítá po obloze se stádem smradlavých sobů a přináší do domácností vánoční atmosféru, tak to zrovinka v našem nově zrenovovaném domě krapet... jak to říct... podělal.
Protože takovéhle Vánoce, to jsem teda ještě nezažila. Ne, na tohle se za svůj dlouhatánský, čtrnáct let trvající život rozhodně nepamatuju.
Jak tady tak po tom zážitku sedím na posteli a škrábu slovo od slova do svého nového deníčku (díky bohu jediný skvostný dárek), mám chuť za tím hou-hou chlápkem sama dojít, šťouchnout mu prstem do toho nacpaného břicha a říct:
,,Hele, strejdo! Tomuhle ty říkáš pohodové Vánoce strávené při teple krbu, s dobrým cukrovím a mile naladěnou rodinou kolem sebe?"
A pak bych mu dala takovou do padněra, že už by se nikdá nikde dobrovolně neukázal.
Celé to začalo už dvacátého prosince, kdy na večer rodiče odjeli za známými a Rebeca se rozhodla, že upeče cukroví. Normálně bych proti tomu nic neměla, protože už jsem si k ní ve vaření jakousi důvěru vybudovala.
Jenže bacha, dámy a pánové, tohle nebylo vaření, ale pečení. Něco, s čím se moje sedmiletá ségra ještě nepopasovala.
,,Neboj se, já přece umim používat troubu," mávla toho dne utěrkou a zachechtala se. Zavrtěla jsem se na gauči a chtěla jí to s úsměvem odsouhlasit, když se zčistajasna rozpípal alarm a z kuchyně se začal valit bílý kouř.
,,Jejky," vypadlo z ní, než jsme se obě rozběhly na místo činu, abychom zachránily situaci, kdyby to náhodou ještě chtělo začít hořet nebo tak.
Když už se nám tak nějak podařilo vyvětrat a stály jsme s šátky kolem celé hlavy u linky, naskytl se nám pohled na dva plechy pochybně vyhlížejících černých tvarů, z nichž většina byla slepená k sobě.
Pár sekund jsme tam jen tak čučely a snažily se nerozkašlat, než jsem si to dala v hlavě chytře do kupy a řekla to nejdůležitější:
,,O tom se nesmí dozvědět naši."
V cuku letu jsme se snažily vycídit kuchyň, co to šlo, než se ozvalo bouchnutí nových vchodových dveří a rodiče se nacpali do předsíně. Snažila jsem se Rebece v rychlosti vyložit, jak se musí chovat přirozeně, jenomže zkoušejte tomu tintítku něco vysvětlovat.
,,Snad jste to tu nestihli podpálit, zatímco jsme byli pryč," zavtipkoval táta hned po pozdravu a všichni jsme se tomu zahihňali. Až na Rebecu, ta vybuchla předstíraným záchvatem smíchu, takže na ni máma s tátou chvíli zírali jako na ledovec v poušti, zatímco já jsem si mnula kořen nosu.
To je v háji.
Do pár minut se to z Rebecy všechno vysypalo, včetně všech naprosto zbytečných detailů, jako například toho, že jsme při uklízení shodily jar, který spadl na minerálku, která spadla na svíčku, která zapálila ubrousky, které málem zapálily židli, která to málem roznesla ke stolu, díky čemuž mohla teoreticky vzplanout celá kuchyň. To si podle mě mohla nechat pro sebe, no ne?
Každopádně to naše pořádně nakrklo, takže si umanuli, že já a ségra budeme mít zaracha.
A já na to: cože? Není tohle naprosto nefér?!
Páč podle mě by měla dostat zaracha jenom Rebeca! Za to, že nás obě takhle sprostě práskla! Taková zrada!
A teďka jako obě dvě nesmíme celý měsíc používat mobil. Přičemž Rebeca si mobil nedávno rozflákala, takže jí rodiče zabavili oblíbenou panenku.
ČTEŠ
Komplikace 2✔
Humor„No a... co máš dneska po škole v plánu?" vypadlo z té holky najednou a moje oči se vypoulily z důlků, jako se člověk vyklání z okna. „Já jen že v rámci kroužku focení, kam chodím, se od čtyř pořádá výstava fotek." Vycenila na Camerona zuby. „Bude t...
