Komplikace 2✔

°38°

Když jsme se cestou ze školy s holkama a Cameronem rozdělili a všichni jsme pokračovali svojí cestou, začala jsem si broukat Love is an open door z Ledového království, a nepřestala jsem, až dokud jsem za sebou nezavřela vstupní dveře našeho domu. Vevnitř bylo podezřele ticho. Odložila jsem čepici, bundu, šálu a boty a zvědavě jsem nakoukla do obýváku. A nevěřila jsem svým očím.

Rebeca seděla rozvalená na pohovce, nohy měla do véčka roztažené na stole a jako bez duše hypnotizovala vypnutou televizi. V pravé ruce držela poloprázdný Pribináček, v levé lžičku, a další kelímky se povalovaly po stole a gauči. Když si všimla, že jsem přišla, obrátila na mě upatlaný obličej s bezradným výrazem.

Šokovaně jsem zalapala po dechu. A pak ještě jednou, když mi došlo, že se dívám na sebe samu před několika týdny.

„Rebeco?" promluvila jsem a opatrně se přemístila k ní na gauč. Moje ségra mi věnovala pohled a otevřela pusu, takže jsem myslela, že mi chce něco říct, jenže pak z ní vyšel jen krkanec a zase ji zavřela.

„Notak, co se děje?" Bylo to na ní poznat už pár dní, ale byla jsem tak zaneprazděná sama sebou, že jsem se jí na to do teď nezeptala.

„Ale nic, prosimtě," opáčila, ale já jsem věděla, že tenhle přístup jenom předstírá. Takže jsem dál seděla a koukala na ni.

„Mně to můžeš říct," ujistila jsem ji, protože přesně tohle bych uvítala, když jsem se na tomhle místě přepribináčkovaná válela já.

Ségra si chvíli koukala do klína a viditelně uvažovala, jestli mi to říct nebo ne. Potom vytvarovala nefalšovaný smutný výraz a začala: „Víš jak jsem mluvila o tom Spikovi..."

„O tom klučinovi, jak ho nesnášíš?" nadzvedla jsem obočí.

„Hm..." Rebeca si povzdechla, „snažila jsem se ho odehnat. A ono... prostě... se mi to povedlo."

Naklonila jsem hlavu na stranu. „No a v čem je problém?"

Ségra znovu chvíli zírala na svoje ruce, a pak zavřela hlavou a schoulila se do klubíčka. „To máš buřt."

Tentokrát jsem si povzdechla já. „Nemám," řekla jsem a položila jí ruku na rameno.

„No..." znovu lehce zvedla hlavu, „když se mnou úplně přestal mluvit, tak mi došlo... že vlastně nebyl až tak špatnej." Jak jsem poslouchala, pomalu se mi rozsvítilo a nemohla jsem se nezačít usmívat. „Teda jako byl to hroznej otrava a úplnej trouba a tak," pokračovala Rebeca, „jenže... já... ho mám... asi... ráda!" Zakryla si pusu, jako by řekla extrémně sprostý slovo, a znovu se schoulila.

To už jsem se culila od ucha k uchu a hladila ji po zádech. „No... třeba by to ještě šlo napravit," nadhodila jsem.

„To těžko. Včera mi nedal do košíku valentýnku. Vlastně... mi ji tam nedal nikdo!" Popadla polštář, který měla vedle sebe, a zabořila do něj obličej.

Nemůžu popsat, jak moc jsem se svojí ségrou v tu chvíli soucítila. Ale nenapadalo mě, co říct, a tak jsem ji jenom dál hladila.

„Myslím, že jsem na něj byla fakt hnusná," zahuhlala Rebeca do polštáře, a když se od něj odlepila, aby se mohla nadechnout, byla celá uslzená. „Navíc tohle není všechno!"

Zvědavě jsem čekala, co dalšího řekne.

„Chtěla jsem mít svoji restauraci, a taky jsem k tomu měla skvělou příležitost, když jsme tu byly s babičkou. Jenže jsem to totálně projela! Nikdy tu opravdovýho hosta mít nebudu! Jsem prostě úplně marná ve všem..." a normálně se přede mnou celá sesypala. Mrskla sebou na bok, hlava jí skončila v mým klíně a neovladatelně se rozbrečela.

Já jsem pohotově začala opakovat utěšující slova a přemýšlet, jak bych jí mohla pomoct. Nějakou dobu to vypadalo beznadějně, ale pak mě to trklo:

„Tak počkat. Táta je ještě v práci, že jo?"

Rebeca souhlasně zamručela.

„A kde je mamka?"

„Vyzvedla mě ze školy a pak odjela na nějakěj kavárnovej sraz s kolegyněma z práce."

V hlavě se mi začal rýsovat plán. Tak šílenej plán, že jsem si byla jistá, že mi muselo minimálně trošku přeskočit, abych na něco takovýho vůbec přišla.

„Rebeco," řekla jsem odhodlaně a nepoznávala vlastní hlas, „nažhav sporáky."