Komplikace 2✔

°14°

Když jsem se v pátek odpoledne šourala ze školy domů, děly se v mojí hlavě hned dvě věci. Zaprvý: psychicky jsem se připravovala na víkend. Každej zdravej člověk, co trochu zná moji ségru a naši babičku Lori, totiž ví, že věta "Babička Lori hlídá Rebecu" je víceméně stejná, jako kdybych řekla třeba "Ariana Grande vymetá kanály." Takže něco, na co si člověk řekne: „Ha, jo, tak to urrrčitě!"

Totiž, co tím chci říct, je, že na tuhletu domácí situaci budu potřebovat pomoc svojí kmotry Šíly.

A zadruhý: neustále jsem přelétávala myšlenkami k tomu, co se odehrálo dopoledne. Francouzština. Seděli jsme s Cameronem vedle sebe, zapisovali si poznámky a podtrhávali výjimky, co jich bylo dohromady víc než věcí, co v gramatice doopravdy dávají smysl, když do mě Cameron jemně šťouchnul loktem. „Skip?"

Překvapeně jsem k němu otočila hlavu.

„Říkala jsi, že kreslíš?"

Podívala jsem se na stranu, a pak znovu na něj. „No... jo," a znenadání jsem byla zvědavá, kam míří. Jenomže když se můj spolusedící nadechoval, ten stařík před tabulí, co na první pohled vypadá, jako by na tom už se sluchem nebyl zrovna nejlíp, nás okřikl a ohnal se po nás holí.

No jo.

Takže jsme si s Cameronem věnovali pohled a sklonili hlavy k sešitům.

Počkali jsme, až hodina skončí, a znovu se na sebe otočili, až jsme do sebe narazili koleny.

„Ehm, tak..." začal on.

„Tak..." brblala jsem já.

Ostatní spolužáci si sbírali ze země saky paky a odcházeli z učebny, včetně Beth, která na nás podezřívavě hodila očima. Brzy jsme byli v místnosti jediní.

„Co ráda kreslíš?" zeptal se mě Cameron.

„Asi hlavně zvířata," přiznala jsem a zaregistrovala, že se mi znovu začínají třást dlaně.

Cameron přikývl a chvíli mlčel. Pak se nadechl a podrbal se zezadu na hlavě. „Nikoho v mojí rodině umění nezajímá, víš."

„A co lidi z výtvarky?" odtušila jsem.

Pokrčil rameny. „V mým věku tam nikdo není."

Teď byla řada na mně, abych chvíli nechala prostor tichu, a pak jsem skoro bezmyšlenkovitě vytáhla z batohu svoji složku s kresbami. „Nikdy se mi nepodaří to vystihnout realisticky. Vždycky to vypadá jako nějaká zvířecí karikatura."

Cameron se zvědavě naklonil nad moje výtvory. Prohlížel si jeden za druhým a mně v jeden moment napadlo, že jsem ty desky možná měla radši nechat v batohu, protože na jejich obsahu není povedená ani čárka. Jenže ten kluk vedle mě se zazubil. „Vždyť je to dobrý," a znovu se opřel zády o židli. „Vypadá to trochu jako karikatury, to máš pravdu, ale to je hlavně tím, že málo stínuješ." A pak, světe div se, se sklonil ke svému batohu a vytáhl vlastní desky plné různých náčrtů i dokončených, fakt povedených obrázků.

Pane jo! Seděli jsme tam a klábosili úplně celou přestávku, až mě napadlo, jestli náhodou nejsou tři ráno a já ve skutečnosti nechrním zachumlaná pod dekou! Zírala jsem na jeho umění jako sůva z nudlí, ukazovala na jeden obrázek, sekundu na to na druhý a podezřívala Camerona, že je všechny normálně stáhnul z internetu a vytiskl. Podařilo se mi naprosto se uvolnit, takže jsem na opičku s činely, knedlík v krku a syndrom slepičích keců úplně zapomněla. A když začalo zvonit a my jsme se spěšně vyřítili ven z učebny, zaregistrovala jsem, že se mi v břiše prohání celá famílie splašených motýlů. Ještě teď mám na obličeji poťouchlý úsměv, jako by mi ho ve škole někdo vytetoval.

Před vstupními dveřmi našeho domu jsem se zastavila. Nic proti Rebece ani babičce Lori, ale popravdě řečeno se mi dovnitř nijak zvlášť nechtělo. 

Vypadám snad, jako že jsem vyškolená pečovatelka dětí a důchodců zároveň? Ani prd.

S mrzutým výdechem, díky kterému se mi na pár sekund před obličejem vytvořil obláček páry, jsem položila ruku na novou kliku a otevřela dveře. V předsíni jsem ze sebe sundala všechny ty věci, které tohle roční období obnáší: huňatého kulicha, pletenou šálu, až moc velké palčáky, tlustou zimní bundu, chlupatou mikinu, nové sněhule, chundelaté ponožky, pod kterými jsem měla ještě obyčejné ponožky...

Zmínila už jsem se tady vůbec o tom, jak je člověku v zimě zima, když vypadá jako poskládanej z větví?

Ale abychom se vrátili k věci - už když jsem vešla do obýváku, uviděla jsem za mohutným opěradlem křesla babičky bílý drdol.

„Ahoj babi," povídám a jdu směrem k ní. Čekala jsem, že mi hned odpoví a strčí mi do pusy nějakou zeleninu nebo tak něco, ale neozvalo se vůbec nic. Takže jsem udělala ještě pár kroků a naklonila se nad křeslo, abych přes opěradlo viděla.

Aha.

Babička měla v klíně položený časopis s nalistovanou křížovkou a v dlani jí ležela propiska s obrázky koček. Hlavu měla opřenou o křeslo, pusu pootevřenou, brýle na špičce nosu a horní oční víčka spadlá, jako když se opona zezhora snese na pódium.

No, už je to tady.

Promnula jsem si tváře a vyšlapala schody do patra. A zrovna když jsem na sebe hodila tepláky, jsem si všimla jisté zarážející věci. Pod mým oknem byl podezřele velký prázdný prostor. Nejdřív jsem tam stála a přemýšlela, čím to je, než mi to došlo.

Nadechla jsem se a s neblahou představou přidusala do kuchyně. Rebeca se soustředěným výrazem, což u ní znamená vyplazený jazyk, stála na lince a aranžovala čerstvé ovoce na vrch několikapatrového bílého dortu.

„Rebeco!" vyjela jsem na ni a dala si ruce v bok, abych působila autoritativně.

„No?" Ségra se ani neobtěžovala s tím, se na mě podívat.

„Mohla bys mi laskavě vysvětlit, kam jsi odvlekla můj psací stůl?!" Když jsem se pořádně rozhlédla po místnosti, docvaklo mi, že jídelní stůl je taky fuč.

„A na čem mají asi tak jíst hosti mojí restaurace?" ohradila se Rebeca okamžitě a seskočila na podlahu.

Cože?

Rychle jsem přešla místnost a otevřela dveře na zahradu. Pane jo! Rebeca doopravdy dokázala zahradu zkulturnit tak, že se fakticky trochu podobala těm zahradám, které mají za barákem normální rodiny. Tráva sice byla šedá a ne zelená, ale zato byly pryč uschlé keře a rozrostlé trní, takže celý prostor vypadal najednou o dost větší.

Dívala jsem se, jak jsou přede mnou chaoticky rozmístějé všechny různé stoly a k nim přisunuté židle, stoličky nebo taburety.

Kristova noho.

„Víš dobře, že tohle by ti rodiče nedovolili," pronesla jsem.

„Ti jsou teďka pryč," zaťukala si Rebeca na čelo, jako bych byla natvrdlá.

„A co babička Lori?"

Pokrčila rameny. „Spí. A víš, že když jí sebereš brejle, tak toho ani moc nevidí?"

Nemohla jsem jinak, než si složit obličej do dlaně a znovu zafunět.

Ohledně moji ségry mě zajímaly dvě věci:

a) Kdo bude sakra jíst všechny ty její výtvory, když žádný hosti nepřijdou a

b) Jak se jí sakra podařilo dostat tři stoly dolů ze schodů.

Celá situace doma se mi vymkla z rukou, a to jsem tam byla teprv dvacet minut.

Můj milej deníčku,

někdy si přeju, abys taky mohl mluvit a poradit mi v těchhle prekérních situacích.

______

Veselé Vánoce vám, vašim známým, jejich známým, jejich známým a jejich známým! 😁🌲❤️

Nechť jsou všechny bytosti spokojeny.. 😊😇