Komplikace 2✔

°7°

Když jsem ve čtvrtek odpoledne přišla domů, moje ségra trdlovala po kuchyni s máminou zástěrou na břiše a prozpěvovala si melodii z Ledového království. Po celé lince byly vyskládané talíře s různými jídly, a bylo jich tolik, že každou chvíli mohl nějaký spadnout na podlahu.

„Rebeco, co to tady provozuješ?" sykla jsem na ni, ještě když jsem na zádech měla batoh.

Ten prcek mě oslnil natěšeným úsměvem a rozhodil rukama po místnosti. „Dostala jsem geniální nápad, Skip!"

A mně se v krku udělal obří knedlík, protože jsem v hloubi duše cítila, co to znamená.

Co si Rebeca vždycky myslí, že vyprodukovala: Revoluční nápad, ze kterého budou všichni na větvi.

Co ve skutečnosti vyprodukovala: Totální kravinu, díky které se pak stydím za svůj příbuzenský vztah s ní.

„Otevřu si za naším barákem restauraci!" Vypískla to, jako by čekala, že ji miliony lidí odmění potleskem a pískotem. Jenže já jsem tam dál stála, zírala do země a mnula si kořen nosu. A tak si odkašlala a pokračovala: „Víš co, říkala jsem si: 'Holka, vyhrála jsi tu kuchařskou soutěž, lidi by chtěli tvý jídlo okoštovat.' No a kde jinde než v mojí vlastní restauraci? Na zahradě máme úplně jasně zbytečně nevyužitej prostor."

Vybavila jsem si džungli, která se nám rozlézala u zadního vchodu, když jsme se nastěhovali, a seschlá šustící křoviska, která tam jsou teď. O trávu se tam nestarali snad ani předchozí majitelé, takže když se rozhodnete přejít z jednoho konce zahrady na druhý, křupe vám to pod nohama, jako byste šlapali po vánočních ozdobách na stromeček. Na každém rohu je hnědá hromádka od místních toulavých koček, a když se podíváte blíž, můžete sem tam zahlédnout i krtinec.

No nedělám si srandu, je to tam jak v seschlým začarovaným lese!

A tak jsem na Rebecy nadšený obličej civěla tak dlouho, dokud jsem si neuvědomila, že nemá cenu se k tomu vyjadřovat. Ta její myšlenka byla špatná v tolika směrech, že bych stejně nevěděla, odkud začít.

Úplně v klídku jsem svojí ségře ukázala dva palce nahoru, otočila se na patách, až to vrzlo, a odmastila do svého pokoje v patře.

Ať už jsem se potom snažila soustředit na úkol ze zeměpisu jak jsem chtěla, pořád mi na mysl chodila ta záležitost s Valentýnem. Kdyby se to mělo hodně zjednodušit, je celý ten den něco jako šance pro všechny kluky ze školy dát najevo své nevyřčené city pomocí valentýnky. Ne?

Takže to znamená, že pokud se Cameronovi někdo líbí, teoreticky je velká pravděpodobnost, že mu to čtrnáctého února dá najevo. Ne?

A kdyby se čirou náhodou přihodila ta věc, že by se Cameronovi tak nějak líbila zrovna moje maličkost, vlastně bychom pak mohli skončit jako pár nebo tak něco. ...Ne?

Moje mysl začala místo zakreslování měst do slepé mapy vykreslovat obrázky mě a Camerona na hlaďoučkém koni, mě a Camerona na svatebním snímku a nakonec mě a Camerona s vrásčitými obličeji a šedivými vlasy na starém gauči.

Až když jsem si uvědomila, že se culím o sto šest a strkám si do pusy konec tužky jako nějaká pošahaná puberťačka, znovu jsem se prudce narovnala, zamrkala a pustila se do toho proklatého úkolu.

A zrovna, když jsem se chystala udělat puntík v místě, kde by podle mě měl ležet Boston, mě jedna myšlenka přepadla jako normální zloděj - zloděj pohádkových představ. A ta myšlenka zněla: Co když se Cameronovi líbí Beth?

Úplně jsem se zasekla a zamrazilo mě až někde hluboko v žaludku.

Co když se Cameronovi líbí Beth?

To, že má ona oči pro něj, by samosebou nebyla žádná novinka. Ale co když i on začal něco vidět na ní?

Třeba ty její nonstop lesklé blonďaté vlasy?

Nebo oříškově hnědé oči?

Dokonale vytvarovaný nos?

Zářivou pleť bez jakýchkoliv viditelných nedostatků?

Nebo... nebo...

Docvaklo mi, že bych mohla pokračovat donekonečna a zbledla jsem takovým způsobem, že kdyby mě někdo pokreslil bílou křídou, vyšlo by to nastejno. Ne že bych byla nepřejícná nebo tak něco, ale tohle se mi z nějakýho důvodu doopravdy příčilo. Představa toho, jak se ti dva drží za ruce, je podobná, jako bych se musela třeba dívat na to, jak si někdo vykrojil trojúhelníček přímo z prostředku dortu. Ugh!

A najednou jako by se přede mnou procházel celý průvod s obřími zářivými transparenty, na kterých:

seděli Beth s Cameronem na hlaďoučkém koni,

se usmívali Beth s Cameronem na svatebním snímku

a 

seděli Beth s Cameronem s vrásčitými obličeji a šedivými vlasy na starém gauči.

Cítila jsem se, jako bych normálně dostala šok nebo co. Okamžitě jsem se otřásla a dlaněmi prudce přistála na desce stolu, až to zadunělo. 

V sekundě mi byla jasná jedna věc: Potřebuju si zklidnit nervy Pribináčkem a horkým kakaem.

A tak jsem seskákala schody do kuchyně a pokusila se přesvědčit svůj mozek, ať se zabývá něčím, z čeho mi nebude naskakovat husina.