Shinju

21. kapitola

Autobus zaparkoval před naší školou. A zase mě musel Tobio vzbudit. Opět jsem se cítila trapně. "Jsem špatná společnice na cesty." Poznamenala jsem. "Nejsi, růžičko." Odvětil s úsměvem na rtech a stačil mi dát ještě polibek, než jsme se odebrali k východu.

Venku jsem se s hlubokým nádechem protáhla. Zrovna vyšli ze školy Suga s Daichim. Došli k nám. "Ahoj, jaký byl výlet?" Zeptal se hned Daichi. "Ahoj, skvělý s kapkou nudy." Odpověděla jsem a pak si toho všimla. Daichi měl na krku celkem slušnýho cucfleka. Podívala se na Sugu a ten ho tam měl taky, sice byl kousek větší. Začala jsem se smát. " Co se děje?" Zeptal se Tobi s nechápavým pohledem. Ti dva taky nechápali. "Podívej se na jejich krky." Pošeptala jsem mu do ucha. Tobio tak učinil a pak to všechno pochopil.

Sugovi už to došlo a instiktivně si zakryl to označené místo. Začal se červenat. Přistoupila jsem k němu a objala ho. "Za to se nestyď, bráško." Zašeptala jsem mu do ucha a sundala mu ruku z toho místa. To už i Daichi pochopil a začal se taky usmívat.
Odstoupila jsem od Sugawary a Daichi si ho přitiskl ke svému boku. "Koukni co mají ti dva." Poznamenal tichým hlasem. Suga se teda podíval a začal se smát. "Tak to je bezva." Poznamenal Suga a smál se dál. My se k němu přidali.

S úsměvem na tváři jsme došli k domu. "V kolik máte trénink?" Zeptal se Tobio. "Ve tři." Odpověděl za mě Daichi. Já na něho koukla. "Promiň, musím mít přehled." Obhajoval se Daichi a zvedl ruce vzhůru. "Jak se rozhodla?" Zeptal se Suga. "Včera odpoledne jsem na to holkám kývla." Odpověděla jsem jako by nic. "Tak to je super. Takže jsem je nedělal zbytečně." Poznamenal Daichi a vytáhl z kapsy klíče.

"Jako kapitánka bys je měla mít." Dodal Daichi a podal mi klíče. Nevěřicně jsem na něho hleděla, když mi vložil klíče do dlaně a následně mi dlaň sevřel. "Doufám, že svůj tým dotáhneš vysoko." Dodal ještě Daichi a s těmi slovy jsem ho objala. "Díky Daichi. Taky doufám." Poděkovala jsem a pevně sevřela klíče. Věděla jsem od čeho jsou. Byly od tělocvičny.

Vešli jsme do domu. "Ahoj mami." Pozdravila jsem mámu, která seděla u baru a popíjela kávu. "Ahoj zlatíčka." Podravila nás s úsměvem na rtech. Ale ten úsměv se ji vytratil, když si nás všechny prohlížela. "Vy jste, ale čísla." Dodala a zase se začala usmívat. "Jaký byl výlet? Neusnula?" Zeptala se Tobia s úsměvem na rtech. "Mami." Okřikla jsem ji. "Usnula." Odpověděl ji Tobi a usmíval se u toho. "Už jako malá milovala cestu autem." Zavzpomínala máma. "Tak tohle slyšet nemusím." Dodala jsem a odešla do pokoje se převléknout.

Věděla jsem co se chystala máma zdělit, ale měla pravdu. Nebyla jízda abych u ní neusnula. Převlékla jsem se na trénink. Rozpustila si vlasy a pročesala jsem si je. Následně je stáhla do culíku.

Zazvonil mi mobil. Koukla jsem se na displej. Byl to Kuroo. Neváhala jsem a hned jsem hovor přijala.

Me: "Ahoj Kuroo."

Pozdravila jse ho s úsměvem na rtech a dosedla na postel. Nohy si složila do tureckého sedu.

Kuroo: "Ahoj kolegyně."

Pozdravil mě způsobem, který jsem nejmíň očekávala, ale potěšilo mě to.

Me: "Ty jsi zase vtipný." 

Kuroo: "Znáš mě, já to jinak neumím." Dodal se smíchem. "Ale teď vážně. Potřebuji poradit." Začal a jeho hlas zněl vážně. To mi nesedělo, zrovna u něho.

Me: "Stalo se něco?"

Optala jsem se s obavou v hlase.

Kuroo: "No prakticky skoro nic, ale i z toho nic jsem tak trochu zmatený."