Shinju

4. kapitola

Ráno jsem zacvakla budík a vylezla z postele. Zapla wiffinu na mobilu a šla jsem ze sebe udělat člověka.
Z pokoje jsem slyšela píp, píp, píp. Protočila jsem panenky a zapletla si vlasy do copu.
Vrátila jsem se do pokoje a letmo se mrkla na mobil. Napsal mi Kuroo. Zamyslela jsem se jestli to mám vůbec číst. Nakonec jsem to rozklikla.

Kuroo: Ahoj, můžu se zeptat co to mělo znamenat mezi tebou a Kenmou? Protože ten mi k tomu nechce nic říct.

Nechtěla jsem, aby se v tom zrovna on šťoural ale zase na druhou stranu by bylo fér aby zjistil co se stalo.

Me: Ahoj Kuroo, nevím jestli jsem ta pravá osoba, co by měla něco vysvětlovat. Ale neboj se, dej tomu čas a vše se dozvíš. Jediné, co ti k tomu můžu říct je to, že jsme s Kenmou navštěvovali stejnou školu.

Povzdechla jsem si a odložila mobil na psací stůl. Nachystala jsem si věci do školy. Kuroo je fajn kamarád a nechtěla bych o něj přijít.

Kuroo: Děkuji, alespoň něco vím. Ať je mezi vámi cokoliv, tak bych si přál abyste se přes to přenesli a mohli spolu normálně vycházet. Nerad bych byl v situaci, kdy si musím vybírat mezi tebou a Kenmou.

Tak tohle bych taky nechtěla. Kuroa mám ráda, je s ním legrace.

Me: To se neboj. Tak daleko to snad nezajde. Bude to v poho. Jen mě ta včerejší situace trochu zaskočila.

Napsala jsem a odebrala se do kuchyně.

Brácha už seděl na barové židli a popíjel kávu a před sebou měl mobil. Opřela jsem se o futra a překřížila ruce na prsou. V tom mu zapípal mobil a on se rychle koukl na displej. Začal se potutelně smát a nabýral červeň do tváře. Je víc než pravděpodobné, že si píše s Daichim.
"Dobré ráno. Podravuj ho ode mě." Řekla jsem a šla si udělat čaj. Já moc kávu nemusím. Nechutná mi.
Při mém pozdravu Suga málem dostal infarkt. Nadskočil na židli a zrudl ještě víc.
"D...dobré ráno. Jak víš s kým si píšu?"
Zeptal se zvědavě. Naklonila jsem hlavu na bok se slovy: "Sugi, já nejsem slepá a ani blbá. A navíc vás oba pozoruji delší dobu. Máš Daichiho rád víc než jen jako kamaráda. Viď?" A tím jsem ho dostala, byl totálně zaskočený.
"Ale jak?" Udělal hluboký nádech a výdech. "Ano máš pravdu a nevím co s tím mám dělat." Konečně si to přiznal. "Řekni mu to." Poradila jsem mu a napila se čaje.
"To se ti lehko řekne. Ale já nevím jestli on mě má taky rád stejně jako já jeho." Vysvětlil mi Suga a smutně se zahleděl do mobilu.
"Mám si s ním promluvit?" Zeptala jsem se nahlas a dopíjela svůj čaj.

Bylo mi bratra líto. Byl zamilovaný až po uši. Sugawara má moc dobré srdíčko a jestli nebude jeho láska obětovaná tak ho to srazí totálně na dno. Navíc mu to taky dost dlužím. Když jsem byla na dně já, tak brácha byl u mě a pomáhal mi zvednout se ze dna a jít dál.
No řeknu vám, že to není nic příjemného.

"To ne. Co když...." Začal protestovat.
"Koushi Sugawaro, teď mě poslouchej. Nehodlám se dívat na to jak se tady kvůli němu trápíš. S takovou budeš vypadat jako troska. Já si s ním promluvím." Skočila jsem mu do řeči a on jen šokovaně na mě mrkal.
"Musíme jít do školy." Uvedla jsem ho zpět do reality. Vzala jsem hrnky a hned jsem je umyla. Popadla jsem svůj oběd a podala ho i bratrovi. Ten měl ještě pořád problém se z toho vzpamatovat.

Vyšli jsme ven z domu. Venku už samozřejmě čekal Daichi a dokonce měl i doprovod. Co ten tady dělá. "Pamatujete si na Kageyamu Tobia? Bydlí kousek od vašeho domu tak jsem ho vzal sebou." Oznámil nám Daichi. "Ahoj." Pozdravil Tobio neutrálně. "Super. Ahoj." oplatil mu pozdrav Suga a usmál se na něho. "Ahoj." Řekla jsem a vyrazila do školy.

Super Daichi, pomyslela jsem si ironicky.
Z toho kluka mi naskakuje husí kůže. To mi udělal schválně. Proklínala jsem Daichiho v mé hlavě.
"Hele, včera jsi hrála dobře na to, že...." Nedokončil větu Tobio, který šel vedle mě.
Ti dva se zase loudali za námi.
"na to že jsem holka?" Dokončila jsem větu za něho a koukla po něm. "Ehm." Zrudnul a nervózně se podrbal na zátylku. "No já to tak... nechtěl říct. Spíš jsem chtěl... Jenom jsem..." Začal koktat. Já se musela smát. "Nech to být. Nebo si zamotáš jazyk." Řekla jsem a on zrudnul ještě víc.
"Volejbal mě učili ti dva, co se loudají za námi." Dodala jsem pyšně. "Ale ty taky nejsi špatný hráč. Hraješ dlouho volejbal?" Zeptala jsem se. "Celkem ano." Odpověděl a nahodil ten svůj vražedný pohled. "To se musíš tvářit zrovna takhle?" Zeptala jsem se otrávená. "Co? Jak takhle." Nechápavě na mě koukal. "Ten tvůj pohled, vypadá děsivě." Vysvětlila jsem mu s vážným výrazem.
Ale to už jsem z dálky slyšela své jméno. Rozhlédla jsem se a spatřila Shouyu jak mi utíká naproti.
Zastavil se u mě a spustil: "ahoj Shinju, jak ses vyspala a tobě to s copem sluší a ..." "Zadrž Shouyou." Skočila jsem mu do řečí a snažila se o sklidnění. Je jak malý kluk. Usmála jsem se na něho a spustila: "ahoj Shouyou, vyspala jsem se skvěle, děkuji za optání. A taky děkuji, že jsi mi pochválil účes. A jak ses vyspal ty?" Ptala jsem se na zpět a pomalu šli ke škole. "No chvíli jsem nemohl usnout. Ale byl jsem tak unavený, že to nakonec i šlo." Odpověděl mi a to už jsme stáli u skříněk. Stála jsem u skříňky, když jsem si vzpomněla na Tobia. Podívala jsem se za sebe a stál tam. Opíral se o skříňku a ruce si dal do kapes. Zdá se mi to nebo se na mě usmívá. Ano on se na mě usmívá. Oplatila jsem mu úsměv a namířili si to se Shouyou do třídy.