Shinju

6. kapitola

V pokoji jsem si sedla na postel a vzala mobil do ruky. Zapla wiffi a měla jsem čas na pár soust než mi dopípá mobil.
Tak a jde se na to. První zpráva.

Kenma: Zítra ve tři tě vyzvednu a zajdeme do kavárny. Pokud se ti to hodí.

Me: Ano hodí tak zítra.

Další krok jsem rozklikla instagram.
Žádost o sledování od Tobia.
Hned jsem to přijala. V zápětí mi přišla od něho zpráva.

Tobio: Děkuji za krásné odpoledne. Růžičko.

Díky té zprávě jsem se začala zase červenat.

Me: To já děkuji. A neříkej mi Růžičko.

Tobio: Že ty už se zase červenáš. Škoda, že tě nevidím.

Me: Pro mě dobře.

Tobio: Pro mě škoda.

Nechala jsem to tak a dojedla večeři a pak se šla vysprchovat. A rovnou jsem se převlékla do volného trička. 

Tobio: Právě mám za sebou výslech.

Zasmála jsem se a uvědomila si, že mě to teprve čeká a hned několik.

Me: Sestra?

Tobio: Jo.

Me: No vidíš ty to máš za sebou a já před sebou.

Tobio: Mám si ze Sugou promluvit?

Me: To se opovaž. Nikdy by mi to neodpustil. Nene já ten výslech zvládnu.

Tobio: Dobře. Ale kdybys potřebovala pomoct tak se ozvi.

Me: Jasně. Jsem unavená tak už půjdu do postele.

Tobio: Dobře. Dobrou noc, Růžičko.

Me: Nech toho. Dobrou noc.

A vypla chat. Nastavila si budíka o půl hodiny dřív než obvykle a položila mobil na noční stolek. Ještě jsem si k sobě přitáhla mikinu od Tobia a usnula.

Ráno jsem vstala hned jak mi zazvonil budík. V polospánku si na sebe oblékla Tobiovu mikinu. Počkat proč? Zase dělám nesmysli. Ach jo.
Nebudu to radši řešit. Pokrčila jsem nad tím rameny. Musela jsem být dnes první v kuchyni.
Vyběhla jsem z pokoje rovnou do kuchyně. Jo, to se mi povedlo. Jsem tu první. Zajásala jsem pro sebe.

Naše kuchyň je spojena s obývákem. Jediné co ty dvě místnosti odděluje je pult, za který každé ráno s bráchou sedáváme.

Můj pohled se stočil na opěradlo našeho gauče. Je na ni pohozena nějaká košile. Přišla jsem k látce blíž a hned si vzpomněla, že tuhle košili měl zrovna Daichi včera na sobě. Asi ji tady zapomněl. Stává se to docela často a některé věci si odnese a některé tady nechává. Možná se tady pomalu stěhuje. Zažertovala jsem pro sebe.

U linky jsem začala připravovat čerstvou kávu pro Sugu a pro mě čaj, ale dnes mátový. Většinou si dávám ovocný, ale dnes jsem chtěla změnu.
Nachystala jsem si snídani a umyla nádobí. Odběhla jsem pro nádobí co mám v pokoji z včerejší večeře.
A následně i umyla.

Uslyšela jsem hlasy. Napadlo mě, že bych na Sugu vybafla. Přikrčila jsem se tedy za pult a vyčkávala.
"Nikdo tady není. Tak pojď." Řekl šeptem Suga. "Co když každou chvíli vstane?" Zeptal se druhý hlas. Daichi? Zvědavost byla silnější, tak jsem se narovnala.

V ten moment dostali oba dva infarkt.
Koukala jsem na ty dva nechápavým pohledem.
"Co...co tady děláš?" Zeptal se bratr lapajíc po dechu.
"Chceš nás mít na svědomí?" Poznamenal Suga a musel si na to sednout.
"A vy mě? Co tady děláte?" Zeptala jsem se a pohlédla na Daichiho. Oba si vyměnili pohledy a pak je stočili na mě a na mou mikinu.
"Dobře, počkej my ti to…" odmlčel se  Daichi a prstem ukázal na mikinu. "Co to máš na sobě?" Zeptal se Suga.
"Hele já se ptala jako první." Vyštěkla jsem na ty dva.
"Fajn, všichni se uklidníme." Řekl klidným hlasem Sugawara a zajel si rukou do vlasů až k zátylku.
"Co kdybychom si sedli a probrali to všechno v klidu." Navrhl Suga a odkráčel ke gauči. My se k němu připojili.
"Takže Shinju, Daichi tady přespal. Protože jsme si dlouho do noci povídali." Vysvětlil Sugi klidným hlasem.
"A?" Zeptala jsem se a podívala na Daichiho. "No a pak..." další odmlka, kterou udělal Daichi a pohlédl na Sugu v domění, že mu pomůže z téhle trapné situace. "A pak co?" Naléhala jsem už netrpělivě.
"Řekli jste si to?" Vyzvala jsem je. Oba se začali červenat. Což bylo dobré znamení. Objala jsem je s neskrývanou radostí. Přijali mé objetí.  
"Mlčím jako hrob." Hned jsem dodala.
"A teď ty, spusť." Ozval se Daichi. Teď jsem pro změnu zčervenala já.
"Ta mikina je od Tobia. Včera jak jsme byli venku, tak mi byla zima. A tak mi ji půjčil." Vysvětlila jsem.
"A jakto, že jsi tak brzo vzhůru?" Zeptal se Suga.
"No chtěla jsem nám udělat snídani." Odpověděla jsem tichým hlasem.
Najednou mě oba dva objali. Bylo to vřelé  objetí, za to jsem jim byla vděčná. Jejich objetí jsem jim oplatila.
"Tak jo. Běžte se převléknout a já udělám ještě jednu snídani navíc." Řekl Daichi.