Shinju

7. kapitola

Byli jsme v mém pokoji.
"Lehni si do postele a já ti na tu tvář přinesu obklad." Řekl mi Tobio a uložil mě do postele a přikryl peřinou.
Věnoval mi polibek na čelo a odešel do koupelny. Za chvíli přišel s mokrým ručníkem a opatrně ho přiložil na tvář. Sykla jsem bolestí.
"Udělám ti něco k jídlu." Oznámil a už chtěl odejít. "Ne. Nemám hlad. Zůstaň se mnou." Rychle jsem dodala a chytla ho za zápěstí. "Dobře." Souhlasil a lehl si vedle mě. Já se k němu přitulila. Cítila jsem se bezpečně a to je to co jsem teď potřebovala. Pocit bezpečí.
"Zkus usnout, růžičko." Řekl a začal mě hladit po vlasech. Nemusel to říkat dvakrát. Hned jsem se ponořila do říše snů.

Nevím jak dlouho jsem spala. Koukla jsem z okna, je ještě den oddechla jsem si. Najednou cítím zavrtění vedle sebe, ležela jsem na druhém boku.

Rozpomněla jsem si, že je tady Tobio. Otočila jsem se na něho. Usnul taky. Oddechoval pravidelně a jeho tvář vypadala tak dokonale. Jako andílek. Jemně jsem ho pohladila po tváři. Byla jsem ráda, že je tady, že je se mnou. Políbila jsem ho do vlasů. Voněly svěže. Ta vůně mi byla povědomá, přivoněla jsem ještě jednou. No jasně máta. Políbila jsem ho na tvář.

Po chvíli na mě koukaly jeho tmavě modré oči. "Ahoj" pozdravila jsem a pohladila ho po tváři. "Ahoj" pozdravil. "Jak se cítíš?" Zeptal se a překulil se z boku na záda. Přitáhl si mě k sobě. Hlavu jsem zabořila na jeho hruť a nechala se hýčkat. "Dobře." Odpověděla jsem. Popravdě jsem byla v sedmém nebi.

V tom jsem si vzpomněla na Kenmu.
Neptejte se proč zrovna v tuhle chvíli, protože to sama nevím, ale každopádně musím zrušit dnešní schůzku. Vůbec se na to necítím. Posadila jsem se a pohledem hledala mobil.
"Co se děje?" Zeptal se nechápavě. "Musím něco zrušit." Řekla jsem popravdě a zkusila najet na chat. Byl online, spíš bych se divila kdyby nebyl.

Me: Ahoj, musím zrušit naši schůzku. Nezlob se. Nemohu přijít.

Kenma: Ahoj, já se nezlobím. Tak příště.

Hotovo. Otočím se na Tobia, který si mě zamračeně prohlížel.
"Co máš s Kenmou?!" Zeptal se mě. "Na nižší střední jsme byli kamarádi a on se najednou se mnou přestal bavit. No dneska mi chtěl vysvětlit proč." Řekla jsem mu pravdu. Trochu nevěřicně mě sledoval. Usmála jsem se a políbila ho. Přidal se a překulil mě tak, že jsem ležela pod nim. "Nechci aby jsi mi někdy lhala, růžičko." Pošeptal ty slova a začal mi líbat krk. "Nebudu." Šeptala jsem na zpět a rukou mu zajela do vlasů. Byli tak hebké. "Slibuješ?" Zeptal se a trochu se nadzvedl aby mi pohlédl do oči. Nadzvedla jsem se a spojila naše rty v dlouhý a krásný polibek. Stáhla jsem ho zpátky k sobě a stále se líbali. Pak jsem se odtáhla. "Slibuji." Odpověděla jsem. "Dobře." Řekl a sklonil se ke krku a zasýpaval ho polibky. Na jednom místě se zdržel déle až mi to bylo divné. Konečně se odtáhl a podíval se na to místo, kde se nejvíce zdržel a spokojeně se usmál.

Za dveřmi jsme slyšeli tlumené hlasy. Oba jsme se podívali směrem ke dveřím. Nešlo jim rozumět. "Kouknu se kdo to je." Oznámil a vstal.
Otevřel dveře a tam stál Suga s Daichim. "Co se tady plížíte jako zloději? " Pronesl humorně Tobio a pustil je do pokoje. "Haha." Poznamenal Suga, když procházel kolem Tobia. Hned šel ke mě. Já seděla na posteli v tureckém sedu.
"Jak se cí..." Nedořekl větu a koukal na můj krk. "To je tvoje práce?" Zeptal se Suga a díval se na Tobia vražedně.
"Slušná práce." Pochválil Tobia se smíchem Daichi a poplácal ho po zádech. Já jen nechápavě na všechny tři koukala. Už jsem to nevydržela a odešla do koupelny se mrknout co to tam vůbec mám.

Stála jsem v koupelně a zaslechla jsem Daichiho, jak radí Tobiovi aby raději zdrhal.
Koukla jsem se do zrcadla na krk.
Potom mi to došlo. Cucflek a veliký. Vrátila jsem se do pokoje a naštvaně začala křičet: "Kageyamo Tobio, co to má znamenat?!" A ukázala na to místo. Pokojem se hned začal rozléhat smích Daichiho a Tobia.
"No prostě si tě označkoval." Vysvětlil Daichi se smíchem. "Jenže takhle nemůžu jít ven." Argumentovala jsem. "Já ho uškrtím za tebe." Poznamenal Suga a už se na to chystal. "Na to zapomeň, já ho uškrtím sama." Řekla jsem Sugovi.
"To by stačilo. Hele, jedli jste?" Zeptal se už vážně Daichi. "Ještě ne. Shinju, neměla hlad." Vysvětlil Tobio a nenápadně se ke mě blížil.
"Tak já jdu něco připravit." Oznámil nám Suga a odešel. "Jo, Tobio tady máš přihlášku do týmu. Příští týden v úterý je trénink." Oznámil mu Daichi a vytáhl papír. Položil ho na psací stůl a šel za Sugou.
Tobio mě objal ze zadu. "Chceš abych už šel domů?" Zeptal se. "Jestli nechceš tak nemusíš. Ale měl bys domů zavolat." Odpověděla jsem a hladila mu ruce, které mě objímaly. "Má mě na starost jen sestra, "oznámil mi.
Já se k němu otočila a spatřila smutný výraz. "Otce jsem nepoznal a jsou to dva roky co máma umřela." Prozradil mi. "Ach Tobi." Vzdychla jsem a soucitně ho objala. "To je mi líto." Zašeptala jsem mu do ucha. Chvíli jsme se objímali.
"Tak musíš dát vědět sestře." Pronesla jsem. Zavolal sestře aby neměla strach.
"Jdeme se najíst." Navrhla jsem. Kývl na souhlas a vyšli jsme z pokoje.