Shinju

1. kapitola

Zdravím.
Jsem Shinju Sugawara šestnáctiletá dívka štíhlé postavy a jsem mladší sestra Koushiho Sugawary.
Mám oříškově hnědé oči a kaštanově hnědé vlasy.

"Shinju, vstáváme," probudil mě hlas bratra. Otočím se za hlasem. Stál u mé postele s rukama v bok. " Ještě chvilku" žadonila a přikryla si hlavu peřinou.
"Tak to by nešlo." Poznamenal Suga a stáhl ze mě peřinu. Sklonil se nade mnou a začal mě lechtat. "Nech....toho." vykoktala jsem se smíchem.
Nechal mě a popošel od postele.
"Tak co? Bude princeznička vstávat?" zeptal se s úsměvem na tváři. Kývla jsem na souhlas. Ještě jsem se usmála a posadila se na posteli aby věděl, že to myslím vážně. "Tak je hodná." Pochválil a rozcuchal mi už tak rozcuchané vlasy a odešel.

"Tak jo. Jde se na to." Odhodlaně jsem vstala. A pustila se do ranní rutiny. Sprcha, zubů, nesmím zapomenout na vlasy. Ty jsem upravila do culíku, který si vyčesala nahoru. Nakonec jsem se navlékla uniformu školy Karasuny, kde budu chodit do prváku. Ta škola mi není cizí. Znám ji z vyprávění od bratra, který tento rok nastupuje do třetího ročníku.

Táta je stále na cestách co já si pamatuji. Přijede jednou za měsíc na týden a jede dál. O své práci nerad mluví a tak se neptáme ani pořádně nevím co dělá.
No a máma pracuje od rána do pozdního odpoledne. Dělá knihovnici, miluje knihy a občas je i překládá. Táta ji říkal, že nemusí chodit do práce, ale máma mu na to vždy odpoví: "Víš moc dobře, že knihy miluju a že práce mě baví."
Když jsme byli malí tak byla doma, starala se o domácnost a o nás.

Dorazila jsem do kuchyně.
"Na, tady máš snídani." oznamil mi Suga a podstrčil mi talíř. Když jsem si sedla k pultu. Sám seděl u pultu a už měl půlku snídaně v sobě.
Na talíři jsem měla topinku se šunkou a kolem dokola zeleninu. Suga nám uvařil čaj a postavil ho přede mě.
"Děkuji." Poděkovala s malým úsměvem. A pustila se do snídaně.
Vím, že tu snídani připravoval on a né máma.
"Nemáš zač. Tak co těšíš se?" Zeptal se. "Jasně. V kolik má dorazit Daichi?" Optala se abych změnila téma. Popravdě jsem měla strašnou trému.
"Za deset minut." Odpověděl a já si nemohla nevšimnout té jiskřičky v jeho hnědých očí.

Daichi je jeho nejlepší kamarád. Spolu s bratrem mě naučili volejbal. A tak jsem si všimla, jak po sobě hází zamilované pohledy, o kterých si mysleli, že si jich nevšimnu.

Zrovna jsme dojedli a umyli nádobí, když zazvonil zvonek. Popadli jsme tašky i s obědem a vyšli jsme před dům.
Samozřejmě na nás čekal Daichi.
"Ahoj lidičky." Pozdravil nás. Já si všimla jak po sobě pokukují a jen protočím oči. "Ahoj Daichi." Pozdravila a šla napřed aby měli prostor.

*Ahoj, je to můj první příběh, tak doufám, že se vám bude líbit. Vaše názory si ráda přečtu. Jo a dívka na obalu je moje hrdinka. Moc velký díky mé kamarádce, která pro mě nakreslila dívku z obálky. Krásné počteníčko.😊*