Shinju

22. kapitola

Hra šla moc dobře. Měla jsem rozehrávat, když jsem si všimla, že Junko má problém s kolenem. "Junko, jestli chceš sedni si. Hrála jsi skvěle." Řekla jsem ji. Vděčně mi to odkývala a šla si sednout. Počkala jsem až bude mimo hrací plochu a podávala jsem. Hrály jsme dál. Holky se sehrávaly a vzájemně si pomáhaly. Míč odsmečovala Misaki a Etsuko ji chtěla zablokovat, ale nepovedlo se jí to a míče jsem se ujala já. Vyskočila jsem a odpálila ho. Sledovala jsem jestli dopadne tam, kam jsem předpokládala. Dopadl. Holky se pokoušely to vybrat, ale marně. Má půlka začala jásat a druhá jen šokovaně hleděla.

"Jak se ti to povedlo?" Zeptala Etsuko. Když jsme šly k lavičkám. "To by zajímalo i mě." Přidal se Suga a usmíval se. "Dokud byla ve hře Junko tak jste si hlídaly svou polovinu. Ale jakmile odešla přestaly jste hlídat její místo. Na to si musíte dávat pozor. Ale jinak jste hrály všechny skvěle." Odpověděla jsem a musela jsem je pochválit. "Ano a děkujeme." Řekly holky. "Teda já jsem spokojená. Daichi, musím ti poděkovat. Ale k tobě, Shinju." Řekla trenérka. Věděla jsem na co se chce zeptat. Rovnou jsem ji podstrčila svou přihlášku. Misaki mě vzala kolem ramen a představila mě jako kapitánku. Všimla jsem si, že trenérce ukápla slzička.

"Holky a co se dělá, když se zvolí kapitán?" Řekl Daichi a šibalsky se usmál. "Ale na to je zima." Dodal rychle Suga. "Nevadí máme přece láhve s vodou." Řekla Junko a holky utíkaly si naplnit láhve. "Daichi, Sugo, co mě ještě čeká?" Zeptala jsem se s jistou obavou v hlase. "Tohle." Řekla Misaki a než jsem se na ní stačila otočit, tak mi po hlavě stékal obsah její láhve. Otočila jsem se na ni, ale to už jsem dostala další sprchu. A takhle to pokračovalo dokud mě nepolily všechny holky. Byla jsem celá promočená a Daichi vytáhl mobil a vyfotil si mě jak si kroutím tričko, ze kterého přímo valí voda. "Daichi." Zvolala jsem jeho jméno a natahovala se pro jeho mobil. Jenže měl výhodu, že byl vyšší a tak jsem to raději vzdala. "Sugi, pomoc." Otočila jsem svůj pohled na bratra. "Na mě nekoukej. Daichi to měl horší. Tady máš ručník a suché prádlo. Běž se převléknout." Dal mi batoh s čistým prádlem a poslal mě do šatny.

Už v suchém a s batohem jsem přišla zpátky do tělocvičny. "A teď ta lepší část. Satu chce mít dres s číslem deset. Takže je volná osmička." Oznámila mi trenérka. "Jo osmičku beru." Pronesla jsem. "Ale jestli chceš můžeš si vybrat jiné číslo." Řekla Kita. "Díky holky. Ale mě na nějakém čísle nesejde." Odpověděla jsem a sušila si stále vlasy. "Tady máš rozpis zápasů a tréninků. Každý lichý týden máme trénink i v pátek a sudý mají kluci. Páteční tréninky jsou spíš doplňující. Můžete se domluvit a zahrát si spolu. To už je na vás. A co se týká ranních tréninku. Tak ty jsou jak se domluvíte. Je pravda, že škola nám staví tělocvičnu hned vedle této, na jaře by měla být hotová. Dobře z mé strany je to vše. Nějaký dotaz?" Zeptala se mě. Zavrtěla jsem hlavou. "Dobře. Takže v pondělí. Hned ve středu máme první zápas." Oznámila mi. "Daichi, zamkneš potom?" Zeptala se trenérka. "Už může zamknout i Shinju." Oznámil Daichi. "Super. Holky ahoj." Loučila se s námi trenérka. "Naschledanou." Volali jsme.

Chvíli po té, co odešla trenérka, jsme odcházeli i my. Suga mi vzal batoh, kde jsem měla mokré prádlo a já jsem po nás zamkla tělocvičnu. Holky se rozešly domů a mi taky.

Doma jsem si dala večeři a šla do pokoje. Vytočila jsem Kuroovo číslo.
Zvedl to hned.

Kuroo: "Ahoj."

Me: "To neznělo moc pozitivně."

A lehla jsem si do postele.

Kuroo: "Promiň. Už jsi mluvila s Kenmou?"

Me: "To je důvod, proč ti volám. Mám dobré zprávy."

Kuroo: "Opravdu? Sem s nimi."

Už zněl trochu veseleji.

Me: "Kuroo, nechceš si jít zaběhat?"

Napadlo mě. Čas od času si dáváme noční běh.

Kuroo: "Dobrý nápad. V kolik?" 

Me: "Třeba hned. Stejně jsi nedočkavý."

Kuroo: "To si piš. Za deset minut na hřišti."

Oblékla jsem si mikinu a legíny a oznámila mamce, že jsi jdu ještě zaběhat. Kývla na souhlas a já vyrazila.

Poklusem jsem doběhla k hřišti.
Kuroo už tam seděl na lavičce.
"Ahoj." Pozdravila jsem ho. Došla jsem k němu a sedla si vedle něho. "Ahoj." Pozdravil a čekal až to ze sebe vyklopím. "Ach jo. Takže je to tak jak jsem říkala, nic jsi nepokazil. Jen jsi byl zbrklý, Kenma je strašně plachý. Musíš na něj pomalu ale neboj se, má tě rád." Při té poslední větě nadskočil a málem mě štěstím neumačkal. "Ty jsi ta nejlepší kámoška." Poznamenal nadšeně.

"Dobrý, tak a teď vstávej. A jde se." Řekla jsem. "Počkej já myslel, že si děláš srandu." Poznamenal zděšeně. "Nedělám si srandu. Vstávej lenochu." Zavolala jsem když jsem byla kus od něho. "Cože?! No počkej." Zvolal a běžel za mnou.

Chvíli jsem mu utíkala a pak jsme srovnali běh a běželi spolu. Běhali jsme asi hodinu a pak jsme se rozloučili a šli jsme domů.

Doma jsem si dala sprchu a napsala Tobiovi.

Me: 'Ahoj lásko.'

Neodepisoval mi. Asi už spal.

Šla jsem dolů za mamkou. Byla už v ložnici. Zaklepala jsem,a na pozvání vešla. "Mami, můžu?" Zeptala jsem se mezi dveřmi. "Jistě zlato. Děje se něco?" Zeptala se starostlivě. "Ne, ne všechno je v pořádku. Jen si chci popovídat." Uklidnila jsem ji a sedla si k ní na postel. Láskyplně se na mě podívala. "A o čempak? " Vyzvala mě. "Jak se pozná, že miluješ toho pravého?" Zeptala jsem se. "Aha chceš vědět jak moc vážné je to mezi tebou a Tobiem. Mám pravdu?" Pronesla máma. "Asi tak nějak." Potvrdila jsem a sklopila oči. "To záleží na tom co k tomu chlapci cítíš. A co cítí on k tobě." Začala.
"Víš ptám se, protože jsme se dostali do jedné situace, kde se jakoby zastavil čas a existovali jsme jen my dva. Nevím proč ale pojmenovala jsem ten moment jako náš moment, ale nevím co si mám o tom myslet." Vysvětlila jsem ji. "Shinju, ty ho asi máš hodně ráda. Co?" Zeptala se máma. "Ano. Záleží mi na něm. A i když jsem se pohybovala docela často a dlouho spíš s klukama po venku, tak nikdy jsem nic takového necítila k žádnému z nich, to co cítím k Tobiovi." Řekla jsem ji. "A už jste, no vždyť víš." Ptala se máma. "Jestli jsme se spolu milovali? Ano." Odpověděla jsem. "Aha. Tak to je docela vážné." Podotkla zklamaně. "Víš, Shinju, musíš to uvnitř ty cítit jestli je to ten pravý. My ženy máme takový šestý smysl, který nám napoví jestli je nebo není." Vysvětlila mi. "A ten pocit, který jsi mi popisovala jako váš moment, ten se dostaví, když se opravdu milujete." Vysvětlovala dál.

"Ehm. Používáte nějakou ochranu?" Zeptala se máma. "A to je další důvod proč tu jsem. Chtěla bych zajít na gynekologii ať mi napíše nějaké prášky, ale nechci tam jít sama." Řekla jsem po pravdě. "Ovšem. Ráda tam půjdu s tebou. Zítra tě tam vezmu." Řekla mamka. "Dobře. Děkuji. Už půjdu spát. Dobrou noc." Řekla jsem a líbla ji na tvář. "Dobrou noc, zlatíčko." Popřála mi a líbla mě zpět na tvář.

Šla jsem do pokoje a uložila se do postele. Podívala jsem se na mobil. Tobio mi neodepsal na zprávu, ale za to Kuroo mi pisnul.

Kuroo: 'Ještě jednou děkuji. Omluvil jsem se Kenmovi a odepsal mi. Jsem rád, že mám takovou kámošku.'

Me: 'Jsem ráda, že jste se udobřili, ale nezapomeň. Nespěchej na něho. Musíš být trpělivý. Jinak se uzavře do sebe a to bych si nepřála ani já. A ty víš, že se na mě můžeš obrátit kdykoliv.'

Odložila jsem mobil a ulehla do postele a hned jsem usnula.

*Ahoj zlatíčka, tady je další díl. Krásné počteníčko.💞💞💞*