Shinju

27. kapitola

"Tak za chvíli si tě zavolají." Vyrušila nás jeho sestra, která se vrátila z příjmu. Studovala nějaké papíry. Otřela jsem si slzy do rukávu. "To je dobře. Půjdu zavolat mámě ať nemá strach." Oznámila jsem a postavila se. Už jsem mířila k východu, když mi zazvonil mobil. Vyšla jsme ven.

Me: "Ahoj mami."

Máma: "Ahoj zlato. Koushi mi všechno řekl. Jak je na tom?"

Me: "No vypadá to, že má naražené žebra, ale jinak nic vážného. Mami nevím v kolik se dostanu domů."

Máma: "Zlato, chápu tě."

Me: "Mami, nevadilo by ti, kdybych u Tobia dneska přespala?"

Máma: Chvíli bylo ticho. "Nevadilo ale ráno se dostav domů."

Me: "Díky mami a neboj, dostavím. Tak zatím se měj. Ahoj."

Máma: "Ty taky a pozdravuj ho."

Me: "Pozdravím a děkuji."

A zavěsila jsem. Ještě chvíli jsem stála venku opřená o stěnu. Zavřela jsem oči a pokoušela se vstřebat události co se staly ani ne před hodinou. Bylo toho na mě moc. Do očí se mi hrnuly slzy.

"Shinju, jsi v pořádku?" Zeptala se Miwa. Otevřela jsem oči leknutím a podívala se na Miwu. Starostlivě se na mě dívala. "Jo, jo jsem. Tobi je kde?" Zeptala se. "Je na vyšetření, dvacet minut máme počkat." Odpověděla mi. "Vážně jsi v pořádku?" Zeptala se znova. A položila mi ruku na rameno. "Jsem, jen to všechno na mě začíná doléhat." přiznala jsem a schovala svou tvář do dlaní. A to už jsem nedokázala slzy zastavit. "Pojď sem." Vzala mě do náruče. "Věřím tomu, že to Tobio někdy přehání s tou žárlivostí." Poznamenala. "Miwo, ten kluk ho provokoval celý týden. Ale dneska to bylo moc." Vysvětlila jsem. "Hmm. Máš na něho dobrý vliv." Poznamenala a pohlédla jsem na ni. "Divím se, že to vydržel tak dlouho." Dodala a trochu se usmála. "Neboj se. On to zvládne. Pojď jdeme pro toho hrdinu." Utěšovala mě a pak mě vzala kolem ramen a společně jsme vešly do čekárny.

"Miwo," oslovila jsem ji, když jsme procházely dlouhou chodbou. "Ano." Ozvala se. "Můžu u vás přespat?" Zeptala jsem se. "Počkej, bojíš se mámy?" Zeptala se a já na ni vykulila oči. "Ne, právě naopak. Máma mi to dovolila. Chci být Tobimu nablízku." Rychle jsem dodala. "Aha. Pokud ti to máma dovolila tak s tím nemám problém. Ráno tě odvezu do školy, jestli chceš." Nabídla se. "Spíš domů. Máma apeluje na to abych se ukázala doma než půjdu do školy." Řekla jsem. "V tom nemám problém." Dodala.
Došly jsme ke dveřím, za kterými byl Tobio. 

Za nedlouho se dveře otevřely a vyjel vozík, na kterým seděl Tobio a byl bledý. Sestra vytlačila vozík na chodbu. Hned jsem si ho převzala a sestra zjišťovala informace. Popojela jsem trochu dál a dřepla si k němu. "Tobi, co se stalo?" Zeptala se starostlivě. "To je dobrý, lásko." Řekl Tobi a pohladil mě po tváři. Pokusil se o úsměv, ale moc se mu to nepovedlo. "Jsi strašně bledý." Poznamenala jsem a pohladila ho po vlasech. "Budu v pořádku." Ujišťoval mě.

Došla k nám Miwa. "Tak můžeme jet." Řekla a schovávala do kabelky lékařskou zprávu. Vytrhla jsem tu zprávu a přečetla si ji. "Hej." Vyhrkla Miwa. "Naražené žebra." Četla jsem zprávu nahlas. "Klidný režim." Četla dál. Vrátila jsem Miwě zprávu. Miwa se na mě nechápavě podívala a přešla to bez jakýchkoliv poznámek. Tobio se chtěl postavit na nohy, ale já ho zastavila. "Zůstaň, sedět." Řekla jsem a rukama jsem ho jemně přidržela.
Ujmula se vozíku a vydala se k východu.

U auta jsem mu pomohla nasednout a Miwa šla vrátit vozík. Sedla jsem si vedle Tobia na zadní sedačky. Pohlédla jsem na něho. Vracela se mu do tváře barva. "Co se v té ordinaci stalo, že jsi byl tak bledý?" Zeptala jsem se rozhodně. Neměla jsem úmyslu se nechat takhle odbýt. Podíval se na mě. "Ty to prostě chceš vědět za každou cenu, viď?" Poznamenal s úsměvem. "Když se jedná o tebe tak ano." Přitákala jsem a překřížila ruce na prsou. "Nic vážného. Doktor mi prohmatával žebra a mě se z té bolesti udělalo špatně." Odpověděl mi a přitáhl si mě do náruče. "Škoda, že jsi neviděla ty výrazy od kluků, když šli Daichi a Suga s pravdou ven." Pronesl se smíchem v hlase. "Hlavně Hinata a Noya." Dodal. Při té představě jsem se musela zasmát. "Ti dva to budou dlouho rozdýchávat." Poznamenala jsem se smíchem v hlase.

K autu přišla Miwa a sedla si za volant. Zpětným zrcátkem se na nás podívala a usmála se. "Je na vás dva pěkný pohled." Poznamenala a nastartovala auto. My se na ni usmáli do zrcátka.
Vyjela z parkoviště a najela na cestu.

"Počkej. Shinju musíš odvézt domů." Vyhrkl Tobio, když viděl, že sestra parkovala auto před jejím panelákem. "Dneska zůstávám u tebe." Oznámila jsem mu a políbila ho na tvář. "A máma?" Optal se. "Všechno je domluvené. Jo a mám tě od ní pozdravovat." Odpověděla jsem. "Samozřejmě jestli chceš ty." Podotkla jsem a podívala se na něho. "Jestli chci já? Děláš si srandu? Budu rád, když tě budu mít u sebe, lásko." Poznamenal s usměvem na rtech. Úsměv jsem mu vrátila a vylezli jsme z auta.

Miwa zrovna zavírala dveře od bytu. Když mi zazvonil telefon. Posadila jsem Tobia na pohovku a podívala se na displej. "To je Daichi." Oznamila jsem a přijala hovor.

Me: "Ahoj Daichi." Podravila jsem a usedla vedle Tobiho.

Daichi: "Ahoj, jak to vypadá s Tobiem?" 

Me: "Hele nechceš se ho zeptat sám? Je vedle mě."

A ani jsem nečekala a předala mobil Tobimu. Přijal ho.

"Ahoj Daichi…jo jsem…naražené žebra…o to se neboj. Ty dvě mě budou hlídat jako bych byl malé děcko." Zasmál se a pak bolesti sykl. "Díky. To jsem potřeboval…ne to není potřeba…taky se měj a pozdravuj Sugu.…jasně čau." Rozloučil se a s úsměvem mi předal telefon. "Chce s tebou mluvit Suga." Oznámil mi. Dala jsem si mobil k uchu a ozvala se.

Sugawara: "Shinju, uvažovali jsme s Daichim, že nakonec odpískáme ten zápas."

Me: "To se opovažte. Holky se na to těší. A já taky."

Sugawara: "No jo, ale"

Me: "Sugo, žádné ale nechci slyšet. Já ten zápas potřebuji. Kvůli holkám, chci zjistit jak moc se dokážou sepnout a fungovat jako tým, když půjde o zápas."

Skočila jsem mu do řečí.

Sugawara: "Dobře. A jak to zvládáš ty?"

Me: "Já? Ještě to rozdýchávám, ale už je to lepší."

Sugawara: "Dobře, tak se mějte a zítra ráno tě budu čekat."

Me: "Jasně. Ahoj, bráško."

Sugawara: "Ahoj."

Rozloučil se a zavěsil. Miloval, když ho nazývám bráško a já to věděla. Každému druhému to slovo přijde jako obyčejné oslovení, ale nám dvou to příjde jako kouzelné oslovení. Takhle mu říkám, jak moc si ho vážím.

*Ahoj zlatíčka, vkládám tady novou kapitolku. Doufám, že se vám bude líbit. Krásné počteníčko.💞💞💞*