Karma

0.08

Vracel jsem se na svůj pokoj od Lennie, u které jsem vyzvídal, jak Julian reagoval, když se prokecla (prý překvapeně a taky trochu potěšeně, bod pro mě), když jsem ho uviděl kráčet naproti mně. Od toho, co jsme byli v kavárně, jsem s ním pořádně nemluvil.

Měl jsem si to s Lennie vyřídit, ne vyzvídat. Měl jsem ji alespoň potrestat pro lepší pocit. Měl jsem udělat cokoliv, třeba se tam déle zdržet, to bych pak Juliana nepotkal. Tak trochu jsem se bál, že když teď věděl o mé orientaci, možná taky prokoukl to, jak moc se mi líbí.

Julian koukal do mobilu, takže si mě nevšiml. Bylo mi ale blbé kolem něj jen tak projít, a tak jsem do něj dloubl prstem, když mě míjel. Překvapeně vzhlédl, ale když mě uviděl, usmál se. V tu chvíli jsem svého činu začal hned litovat. Proč jsem ho prostě jen neobešel?

"Hej, Danieli." Nevím, jestli jsem to měl brát jako pozdrav, ale jen jsem se místo odpovědi usmál. Když nebudu mluvit, nic se nepokazí, ne? "Chtěl jsem s tebou vlastně mluvit," pokračoval. "Přímo jsem ti psal, vidíš?"

Otočil směrem ke mně obrazovku jeho telefon, kde měl opravdu rozkliknutý chat se mnou a rozepsanou zprávu. Než jsem si ale stihl přečíst, co mi psal, zamknul svůj telefon a strčil si ho do kapsy. 

Odkašlal jsem si. "Co potřebuješ?"

"Hele," začal Julian, "chtěl jsem se zeptat - nezajdeme ještě jednou do té kavárny? Ty dortíky včera byly fakt božský."

Vytáhl jsem ruce z kapes. "Jasně. Půjdeme hned teď? Mám dojít pro Lennie?" Ukázal jsem na budovu, kde měla pokoj, a už jsem tam i nakročil, když mě ještě zastavil. Přišlo mi to jako automatická reakce, když jsme v té kavárně byli i s Lennie.

"Počkej," vyhrkl a podrbal se vzadu na krku. Známka toho, že je nervózní. "Spíš jsem myslel, že bychom šli jen my dva. Nic proti Lennie, samozřejmě."

Měl jsem pocit, jako by se mi opět začernilo před očima, jako tehdy, když mi oznámil, že je jako já. Tentokrát ten šok ale netrval tak dlouho a já si v hlavě začal srovnávat souvislé věty, abych zbytečně nekoktal. Julian s trpělivostí čekal na mou odpověď. "Myslíš jako rande?" zeptal jsem se, jelikož mě nenapadlo nic lepšího. Alespoň jsem nechodil kolem horké kaše.

"Jestli to chceš brát takhle..." usmál se a mně se málem podlomila kolena.

"Ty to tak nechceš brát?" Vrhl jsem po něm nejistým pohledem a Julian se rozesmál.

"No tak dobře, jak chceš, Danieli. Ptám se tě znova. Půjdeš se mnou na rande?"

Tento den si zapíšu do diáře. Myslel jsem si, že já budu muset udělat první krok, i když jsem z toho byl vystrašený jako malý kluk, ale ono ne. On udělal první krok, on chce jít na rande se mnou.

"Dobře," přikývnu tak, aby nešlo poznat, jak moc jsem nadšený.

"Super. Teď ale nemůžu, nebude vadit, když tam zajdeme až zítra k večeru?"

"Vůbec." Jen budu odpočítávat čas po sekundách, jinak dobrý.

Pak Julian odešel. A když jsem ho sledoval, všimnul jsem si, že se celou cestu pryč usmívá.

-

"Mám si vzít tohle nebo tohle?" Střídavě jsem si před sebe dával černou bundu se dvěma bílými proužky na rukávech a černé neformální sako, které jsem kdysi dostal od mamky.

Lennie se na oba kusy oblečení zasněně podívala. "Nemůžu uvěřit, že tě vážně pozval. Zrovna tebe."

Zamával jsem ji rukou před očima. "Můžeš se soustředit? Je to důležité!" řekl jsem ublíženě. Lennie se otřepala. "A jak to myslíš, zrovna mě?"

"Vem si to bundu. Ať to nevypadá, že se nějak strašně snažíš," prohodila a vytrhla mi sako z ruky. "No a protože s tebou je někdy těžké pořízení, víš?"

Oblékl jsem si bundu. "Ale já se snažím!" ohradil jsem se. "A klidně t může vidět. A že je se mnou těžké pořízení, to ještě neví, takže se nemáš divit tomu, že mě pozval."

Lennie se si stoupla z postele, přešla ke mně a narovnala mi límeček bundy. "Strašně teď lituju, že jsem těhotná. Kdybych nebyla, nemusela bych za dva týdny odjíždět a mohla bych sledovat váš vzkvétající románek."

"Neboj, budu tě o všem informovat," ujistil jsem ji. Koukl jsem na hodiny na nočním stolku. Už jen půl hodiny.

Jemně jsem od sebe Lennie odstrčil. "Musím si jít udělat vlasy."

"Nezapomeň - hlavně přirozeně."

"Trochu je rozcuchám, protože tak to mám vždycky, jen to zageluju, aby to drželo." Lennie mi ukázala dva zvednuté palce a já s úsměvem zaplul do koupelny.

Jenže vlasy nedopadly tak, jak měly. V životě jsem nepoužil gel, ale chtěl jsem, protože se s tím prý pracuje lehce, tak jsem si půjčil od Dmitriho. Nakonec to dopadlo tak, že jsem si v posledních deseti minutách musel znovu umývat hlavu a půjčit si od Dmitriho ještě růžový fén. Kdyby to zjistil, nejspíš by mě zabil.

Přišel jsem pozdě na náš sraz. Julian už seděl na velkém kameni před vchodem do kampusu a trpělivě vyčkával. Na sobě měl černé úzké kalhoty a tmavě modré sako s vyhrnutými rukávy. V tu chvíli jsem byl tak rád, že jsem si ho nevzal, jinak bychom vypadali jak nepovedená dvojčata.

"Promiň, že jdu pozdě! Měl jsem problém s... se zámkem," vyhrkl jsem, protože nic víc originálního můj mozek prostě nevymyslí. Julian se otočil za mým hlasem.

"V pohodě," usmál se, "jen jsem se chvíli bál, že nepřijdeš vůbec."

Srdce se mi divoce roztlouklo. Až v tu chvíli, kdy jsem nikam nepospíchal, jsem si uvědomil, že jsem vlastně trochu nervózní.

"To ne," ujistil jsem ho. "To bych ti alespoň napsal a vymyslel si tu nejtrapnější výmluvu." Třeba jako tu, kterou jsem vyslovil před pěti sekundami.

Julian se se smíchem zvedl a strčil si ruce do kapes od kalhot. Čekal, až k němu dojdu, abychom mohli jít.

Cesta od kampusu ke kavárně je dlouhá asi jen dvě stě metrů. Za tuto chvíli jsme ale stihli probrat celou americkou politiku a vztahy mezi státy světa.

Dělám si srandu. Naše konverzace se nějakým způsobem dostala do bodu, kdy jsme se bavili o Julianově medvídkovi, se kterým spával jako malý.

A když jsme konečně došli ke kavárně, postihlo nás nemilé překvapení. "Vidíš to?" zeptal jsem se.

"Myslíš to, jak je naše kavárna dneska zavřená kvůli soukromé akci?"

Tělem mi projela husina, když zmínil naše kavárna. A to jsme tu byli teprve jednou. "Přesně to."

"Já chtěl borůvkový cheesecake!" zamračil se a mě v tu chvíli napadlo, že bych ho mohl utěšit. Jakože vzít ho ze srandy kolem ramen, uklidnit ho se smíchem, že si dá borůvkový cheesecake třeba zítra, trochu bychom se dneska už posunuli, Julian by se ke mně otočil, slzy v očích od smíchu, pak by se rty ke mně přiblížil-

"Tak nic, jdeme jinam," pokrčil rameny, vzal mě za ruku (fakt, nekecám) a začal mě táhnout pryč.

"Kam jinam?"

"To je tajemství," zatvářil se uraženě, jako by to mělo být hned jasné.

"Prosím, hlavně žádná IKEA, prosím," mumlal jsem si pro sebe, až se Julian zastavil a se smíchem se ke mně otočil.

"Cože jsi to říkal?" Nepouštěl mou ruku. Měl jsem pocit, že se rozteču na místě a Julian mě bude muset seškrabávat z podlahy. A nebo by jen pokrčil rameny, pošlapal by mě při odchodu a ještě na mě zavolal technické služby města.

"Nic," vyhrkl jsem a usmál se. Julian mi věnoval ještě jeden podezíravý pohled, než mě začal táhnout zase pryč.