Karma

0.02

Prodavačův syn se usmál a chvíli zůstal stát u vstupu do učebny. Pak se otočil, zavřel dveře a vydal se ke mně. Zpátky jsem se posadil na své místo a čekal, až si přisedne. Hlasitě vydechl. "Není dnes krásný den?"

   "Hm."

   "Tak akorát na to zajít si do obchodu pro žvýkačky, že?"

   Rychle jsem k němu otočil hlavu. Jako první mě napadlo: on mě pronásleduje. Jeho slova mě mírně vyděsila. Ale hned pokračoval. "Jen se chci ujistit. Byl jsi v obchodě mého táty necelých pětminut před tím, než ho přepadli. Viděl jsem tě na kamerách, o kterých jsemnevěděl, že je táta vůbec má." Podíval se na mě a zase se usmál.

   "A tak... chci tě poprosit, aby jsi policii nic neříkal. Jestli jsi ty kluky viděl nebo tak, protože se tě pravděpodobně budou na něco ptát. Řekl jsem jim, že tě poznávám a že chodíš na stejnou školu, protože už tak jsem jim lhal dost."

   "Cože?" vyjekl jsem dřív, než jsem si to uvědomil. Přehlížel jsem ten fakt, že mě poznal, i když jsme se neznali a já ho dnes viděl poprvé. "Proč?"

   "Můj táta je debil." S tím můžu souhlasit, nevrátil mi celý jeden dolar. "Proč, to je na dlouho. Tak jsme mu chtěli s kamarády dát co proto. Původně jsme mu chtěli rozbít auto, ale těsně před tím nás napadlo vykrást mu obchod." Nah, za to můžu já. "Jen že mu vezmeme pár cigaret nebo tak, vyděsíme ho, vím, že to by táta neřešil, ale jeden kluk... No prostě najednou vytáhl pistoli, začal pochtívat peníze a celé se to zvrtlo. Já tam přímo nebyl, protože by mě táta mohl poznat, ale nechci, aby kvůli tomu měli ostatní problémy. Čekal jsem na rohu ulice."

   Přijde mi to celé na hlavu. Úplně celé. Kdo vykrádá obchody, aby se někomu pomstil? Jak je to vůbec napadlo?

   "Prosím," řekl ještě jednou, když jsem neodpovídal.

   Lhát policii. To je přesně to, co po mně chce a co se taky trestá. Za to bych mohl jít do vězení.

   I když je pravda, že já vážně nic neviděl, tak co tady vůbec řeším? Ale zase mám informace, které by mohly policii pomoct. A to je lhaní.

   "Dobře," řekl jsem nakonec. "Nic neřeknu."

   Až mě tenhle kluk někdy naštve, mám ho s čím alespoň vydírat.

   "Díky, Danieli," mrkl na mě a postavil se. On mě vážně stalkuje, jak by jinak věděl mé jméno. "Klid, tvoje jméno jsem slyšel od tý tvý těhotný kamarádky."

   "Jasně," chápavě jsem přikývl.

   "Myslím to vážně. Děkuju. Vím, že na to policie může přijít i jinak, ale aspoň to mám z téhle strany pojištěný."

   Pak se vydal uličkou mezi židlemi pryč a sedl si do první řady. Pochopil jsem, že teď už je čas, abych odešel.

   Zrovna když jsem vycházel, nahrnuly se dovnitř dvě dívky a začaly na toho kluka řvát. Juliane, ty hajzle.

   Řekl bych, že má Julian mnohem víc problémů, než jen ten obchod. A tak jsem mu ulehčil alespoň tenhle, když jsem nechal jednu tu holku spadnout ze schodů a po cestě dolů s sebou strhla i tu druhou. Tak moc jsem chtěl dneska z těch schodů někoho shodit.

   Protože sprostě se mluvit nemá.

- - - - -

  A policie opravdu přišla. Ptali se mě, jestli jsem po odchodu z obchodu neviděl nějaké podezřelé lidi a případně je nemohl popsat.

   Ne, ne a zase ne. Mají smůlu, něco jsem slíbil. A taky jsem netušil, jak Julianovi kamarádi vypadají.

   Lennie z toho byla více vyděšená, než z porodu (její vlastní slova). Myslela si, že jsem něco provedl a že si jdou pro mě, protože mě vytáhli ven v polovině přednášky. Výhoda? Nemusel jsem se tam vracet.

   O půl druhé odpoledne někdo silně zabušil na mé dveře. Odhodil jsem mobil s Angry Birds, došoural se ke dveřím, odemkl a otevřel.

   Zach je můj spolubydlící. Vysoký, dlouhé vlasy, hippie. Neustále s sebou nosí kytaru, chodí bosky a zapomíná si klíče. A jelikož já i přes jeho nesouhlasy dveře stále zamykám, věčně sedí na chodbě před dveřmi, hraje na kytaru a čeká na můj velkolepý příchod. Nic jiného mu nezbývá, jelikož nehodlám riskovat, že nás někdo vykrade.

   "Hele kámo, byli tady poldové. Viděl jsi je? Chtěli se mnou mluvit," vyklopil ze sebe a odhodil svou kytaru na postel.

   "Proč?" zeptal jsem se překvapeně.

   "Do toho obchodu, který vykradli, jsem šel zrovna v tu dobu, kdy ven utíkali ti psychopati."

   Zdá se, že Zacha Julian i přes jeho nezaměnitelnost nepoznal. Divil jsem se tedy, ak mohl poznat mě, když Zacha ne. Střelil jsem po něm pohledem, který naznačoval, aby mluvil dál.

   "Nejsem si jistý, ale vsadil bych se, že jeden ten kluk byl od nás ze školy. Kamery, co tam byly, jsou docela špatný, ale prý to vezmou k nějakýmu specialistovi, který to zaostří a pak za mnou přijdou znovu. Není to hustý? Jsem součástí vyšetřování!"

   Zach je blbec. Většinu času se chová jako malé dítě, a proto ho nemám rád.

   Místo odpovědi jsem přemýšlel, co bych mohl udělat pro to, aby se nerozpoznalo, kdo na videu je. Mohl jsem nechat upadnout Zacha na větvičku a vypíchnout mu oči za to, že mi nedávno rozlil jogurt na posteli. Ale tak zlý nejsem. Vlastně jsem nikdy nezašel více daleko, než když jsem nechal, aby se můj táta řízl do prstu. To mi bylo patnáct a stalo se to omylem.

   Hned jsem začal vzpomínat, jestli někdo z policie udělal něco špatného, za co bych je mohl potrestat. Záminka se najde vždycky. Byli na mě nepříjemní? Pozdravili mě?

   V hlavě mi to začalo šrotovat, zkoušel jsem všechno možné.

   Ať ztratí to video, jelikož mě vytáhli z přednášky a tím zabránili mému vzdělání.

   Ať to video spadne pod auto, protože jeden z policajtů mě nepozdravil zpátky. Dobré chování, ne?

   Zkusil jsem poslední: Ať to video sežerou mimozemšťané, protože policie nevěří v jejich existenci.

V takových případech pak už jen doufám, že něco bude fungovat. I když jsem věděl, že na to jsem od policistů moc daleko a mé karma schopnosti na ně nedosáhnou.