Karma

0.16

Jelikož jsem v kubu nikdy pořádně nebyl, byl jsem v koncích. Nevěděl jsem, co si mám obléct ani co si mám vzít s sebou. Byl jsem jak holka, která si před prvním rande neví rady, co si obléct. Nebo vlastně ne, byl jsem sám sebou, já to nevěděl u prvního rande s Julesem taky.

Stál jsem před skříní a přehazoval si dva věšáky. Jeden s bílým trikem s kapsou a druhý se zeleným tenkým svetrem. Tam jsem taky skončil, protože celá moje skříň se už válela na Dmitriho posteli.

Najednou se otevřely dveře a dovnitř vklouzl Jules. Měl na sobě černé triko s dlouhým rukávem, pod kterým se mu rýsovaly svaly. Z toho jsem usoudil, že bude lepší to triko s kapsou.

"Zase nevíš? Vezmi si ten svetr, alespoň ti nebude zima až půjdeme zpátky," řekl jako první věc. Došel ke mně a políbil mě na tvář.

"Nikdy jsem v klubu nebyl, takže jsem úplně mimo," přiznal jsem se smíchem.

"V tom případě si vezmi jen mobil a peněženku do kapsy. Vsadím se, že by ses na to nakonec zeptal."

S úsměvem jsem přikývl. Julian se posadil na moji postel, kde nebylo moje oblečení, ale pro jistotu všechny učebnice a knihy. Měl bych si tady uklidit.

Odhodil jsem věšák s trikem stranou. V ruce mi zbyl svetr, který jsem z věšáku sundal, a trochu zmateně jsem se koukl na Julese. Stál jsem naproti němu jako zmražený, ale on pořád nechápal. Pak se se smíchem plácl do čela. "Bože, Danieli, normálně se převleč."

V cestě do koupelny mi bránila další hromada oblečení. A já byl moc líný na to, abych ji oddělal.

"Zavřeš oči," nakázal jsem mu. Julian zavrtěl hlavou.

"Prosím tě, nebuď jak holky. Vždycky nadělají a pak se promenádují v plavkách, jako by se to od spodního prádla nějak lišilo. Stejně tě dřív nebo později uvidím, jeden z mých plánů na rande byl bazén, k tomu ještě dojde."

Rychle jsem zavrtěl hlavou. Tázavě se na mě podíval. "Já jen..." zakoktal jsem se, "nevypadám... jako ty."

Nevěděl jsem, jak bude Julian reagovat. Na tolik jsem ho ještě neznal. Mohl se mi vysmát a říct, jak jsem blbý nebo naopak mohl se mnou až moc soucítit. Doufal jsem, že to bude zlatý střed.

Jules se na posteli posunul, zapřel se rukama o matraci a vyhoupl se na nohy. Na rtech mu pohrával lehký úsměv. Došel až ke mně. "Hele, nesnáším lidi, co se podceňují. Ještě když to není pravda. Možná nechodíš do fitka a necvičíš jako já, ale myslíš, že mi to vadí?"

"Já nevím?" řekl jsem tak, že to znělo jako otázka. Julian se uchechtl.

"Ani nevíš, jak jsou všichni ti kluci ve fitku namyšlení. Bože, i kdybys měl pivní břicho, mně je to jedno."

Oddechl jsem si. A tak, jak tam stál metr ode mně, jsem si přehodil tričko přes hlavu a navlékl si svetr. Julian jako by pořád ctil mé přání a celou dobu se mi díval do očí, nikam jinam. Poupravil jsem si svetr, abych nevypadal jak hadr na špejli, než jsem došel k Julianovi a objal ho.

"Začínáš mě pěkně štvát. Proč musíš být tak hodný? Já nejsem moc citlivý, takže něco takového už moc nečekej."

Jules se zasmál do mého ramene. Pak se odtáhl, aby mi uviděl do očí. "Nezakřikni to. Čekám, až se do mě bezhlavě zamiluješ, abych mohl vypustit mé pravé já a nemusel se bát, že utečeš."

Odcházeli jsme se smíchem. A smáli jsme se do té doby, než jsme došli do klubu. 

-

Už to byly dvě hodiny, co jsme se s kluky natřásali uvnitř klubu. Vyhrávaly hity posledních měsíců, lidé řvali a skákali, až se mi točila hlava, ale hlavně pili.

My pili také. Já, Jules, Juanpa, Ashton a Lexi, holka, která k nám přitančila a nakonec se ukázalo, že ji kluci znají a že je dokonce Ashova sestra. Prý taky chodí na stejnou školu, ale nikdy jsem ji neviděl.

"Musím si odskočit," zařval mi Julian do ucha, abych ho slyšel. Přikývl jsem, abych mu naznačil, že beru na vědomí a on se usmál. Pak se začal protlačovat pryč.

Lexi i Ashton také zmizeli. Zůstal jsem jen s Juanpou.

"Tak co, jak dlouho spolu vy dva chodíte?" zeptal se, když mi Jules zmizel z dohledu. Obrátil jsem pozornost k Juanpovi, ale ještě před tím jsem do sebe hodil skleničku vodky.

"Asi měsíc? Já vím, zatím nic moc."

"Měsíc? Tak to Julian trhá rekordy!" zasmál se Juanpa a já se na něj tázavě podíval. Pravda byla taková, že o našich vztazích jsme nikdy nemluvili. U mě by to stejně bylo na pár sekund, kdy bych mu jen řekl, že jsem chodil jen s jedním, který mě odkopl kvůli holce. Bylo to... divné.

"Julian chodil před tebou s dvěma holkami," vysvětlil a mně spadl kámen ze srdce. Mohlo mi to dojít hned, jelikož oni tehdy nevěděli, že je Jules gay. "Nevydržel s nimi ani dva týdny."

Samozřejmě. Nejspíš s nimi chodil jen pro to, aby nebyl podezřelý.

Objednal jsem Juanpovi další skleničku, abych ho umlčel. Mise úspěšná.

Zrovna jsem se začal otáčet od baru, když mě někdo naléhavě popadl za ruku. Zmateně jsem se podíval na toho člověka a trochu jsem se uvolnil, když jsem zjistil, že to byl Julian. Ale v jeho očích byl strach.

"Musíme okamžitě vypadnout," vyhrkl a začal mě táhnout pryč. Nejprve jsem na něj pokřikoval, aby zastavil a vysvětlil mi to, ale prodíral se davem, jako by mu šlo o život. Nakonec jsem strhl za ruku, až klopýtl a narazil do mě. Rychle ke mně zvedl pohled.

"Co se děje? Proč musíme pryč?" Ohlédl jsem se. Juanpa se na nás díval, ale vypadal klidně, takže byl asi dost opilý. Nedivil se, proč mě Jules táhne pryč se smrtí v očích.

Znovu mě zatáhl, aby mě dal do pohybu. Dal jsem se do chůze.

"Volala mi máma. Každou chvíli bude rodit a já se tam musím okamžitě dostat, abych pohlídal holky," zakřičel mi do ucha a zrychlil. Byl vážně celý vystresovaný.

"Proč je nevezme s sebou do porodnice?"

"Cosi s rozbitým autem. Moc jsem jí nerozuměl, ale pochopil jsem to tak, že se jim rozbilo auto a druhé máme jen takové to pro dva lidi."

Vyklopýtali jsme ven. Julian se ani na chvíli nezastavil, nervózně přešlapoval a prohraboval si vlasy. "Taxi by tu měl být každou chvíli. Volal jsem už na záchodech."

"Dostaneme se tam v čas?" zeptal jsem se, což byla ta nehorší věc, na kterou jsem se zeptat mohl. Julianovi zvlhlo čelo potem a alkohol v mé hlavě začal dělat divy.

"Snad. Máma má kontrakce, ale ne moc časté. Nemocnici mají jen dva kilometry, bude se snažit zůstat doma tak dlouho, jak jen to půjde." Julian se zastavil, aby se zhluboka nadechl. Přišel jsem k němu a snad poprvé jsem se zachoval jako správný přítel a objal ho.

"Hej, bude to v pohodě. Holky budou v pohodě, i tvá máma. Všechno bude v pořádku."

Julian obmotal ruce kolem mě a přitiskl se k mému tělu. "Narodí se mi nevlastní sourozenec," zamumlal, ale já cítil, že se usmívá. I když byl vystrašený, byl šťastný.

To byl jeden z momentů, kdy jsem se poučil, že nemám říkat, že něco bude v pohodě, když to nevím a nevidím budoucnost.

Taxík přijel mnohem později, než měl.

- - -

pls, připomínejte mi někdo tenhle příběh, já mám stále předepsané kapitoly, klidně bych mohla přidávat každý den, kdybych si na něj taky někdy vzpomněla skjsks