Karma

0.26

Když Dmitri další ráno přišel z práce, zarazil se ve dveřích pokoje. Zvedl obočí, nakrčil nos a ústa a ukázal na mě. Seděl jsem na posteli, zíral do prázdné zdi a nejprve jsem si ani nevšiml, že přišel. Nejspíš z toho pobral nějaké podezření.

"Ty jsi nespal u Juliána? Ty nejsi s Juliánem? Co se stalo?"

Vždy jsem nesnášel, jak protahoval jeho jméno. "Včera jsme se trochu chytli," odpověděl jsem skoro popravdě. "Nic vážného." Pravdy ani trochu.

Dmitri přikývl, stále zaražený. "Aha." Z neznámých důvodů nezavřel za sebou dveře a vstoupil pořádně do pokoje. Bundu, kterou měl ještě před chvílí na sobě, hodil na postel, přičemž mi stále daroval ten podezíravý pohled.

"No co je?" štěkl jsem na něj. Byl jsem naštvaný a zlomený. Celou noc, co jsem tady tak seděl.

"Je to divný," řekl Dmitri, jakmile si sedl. "Vy jste vždycky byli jak dvá."

"Chtěl jsi říct jeden."

"Co jsem řékl?"

"Dva."

"Aha, promiň. Alé já to myslím vážně," pokračoval. "Poslední dobou jsem tě viděl jenom a jenom s ním. Pokud nepočítám chvíle, kdy sis přišél pro kartáček nebo ták, protože jsi šel k němu."

"Dmitri, já se vážně nechci bavit o tom, jak úžasný vztah s Julesem máme, když chci jen truchlit," vydechl jsem unaveně a opřel se hlavou o zeď za mnou. Pak jsem si tedy nevšiml, že ve dveřích, které Dmitri nechal otevřené, se Julian objevil.

"A se mnou si o našem úžasném vztahu promluvíš?"

Rychlostí blesku jsem se podíval do dveří. Nezdálo se mi to, jelikož Dmitri na něj vytřeštěně koukal taky. I když se Jules neusmíval (jen měl pozvednutý jeden koutek úst, ale zrovna šťastně nevypadal), vyskočil jsem na nohy a vyhrkl: "Jo."

Julian mávl na Dmitriho a ustoupil. Prošel jsem dveřmi, zavřel je a zastavil se před Julesem. Podle jeho očí jsem usoudil, že nic dobrého nepřijde.

Julian si zastrčil ruce do kapes a zhoupl se. A mně se nejspíš místo očí objevila srdíčka.

"Můžeš mi to ještě ukázat? To... Ty víš co. Jestli se mi to včera nezdálo," zeptal se.

Mlčky jsem přikývl. Otočil jsem se zpátky ke dveřím a praštil do nich pěstí. Jules vytřeštil oči, jelikož nechápal, co dělám. Hned ale pochopil, když se zevnitř ozvalo vyjeknutí.

"Scheiße!" vyjekl zevnitř Dmitri. "Moje uši!"

"Rus žijící v Americe, který nadává německy? Zajímavý," podotkl Julian a já se usmál.

"Věděl jsem, že bude odposlouchávat," vysvětlil jsem. "Takže za to stoupne na kostičku lega."

"Lega?"

"Jo. Právě pracuje na nějakém autíčku z lega, které-"

"Auuu! Zašrané lego!"

Otevřel jsem dveře a s Julesem jsme nahlédli dovnitř. "Všechno v pohodě?" zeptal jsem se. Dmitri ležel na posteli a držel se za nohu.

"Jo," zamumlal do polštáře. "Naprosto v pořádku."

Zavřel jsem dveře. Julian si skousl spodní ret, na chvíli zavřel oči a otočil se ke mně zády. Nic jsem neříkal, jen jsem čekal, až prostě odejde, protože to určitě udělá. Když teď ví, co jsem zač.

Ale Jules neodešel, otočil se ke mně a zadíval se mi do očí. "Já... Omlouvám se, že jsem včera tak odešel," vydechl. "Ale přemýšlel jsem a -"

Odcházím. Nemůžu s tebou být.

"Chci být s tebou dál. I přes to. Protože tě miluju a ty miluješ mě, nemůžeš mi ublížit, takže je to v pohodě, ne? Čeho bych se tak mohl bát?"

"Málem jsem tě zabil," vypadlo ze mě a hned jsem si za to chtěl nafackovat. Takhle to vyznělo, jako bych ho ještě chtěl odehnat.

"Ale teď už mi nemůžeš ublížit, ne? A když mi slíbíš, že nikdy nic neuděláš někomu, koho mám rád, tak nemám problém."

Věřil jsem mu. Julian vždy zněl strašně přesvědčivě, takže jsem mu věřil, když říkal, že se mnou nemá problém. Že se mě nemusí bát, hlavně ale ať neublížím jeho rodině. Takže jsem se usmál. A přísahal jsem, že jeho milovaným nikdy nic neudělám.

"Nikdy bych jim neublížil. Takže se mě nemusíš bát," potvrdil jsem. "Ani oni. Nikdo."

Jules přikývl. "Já vím."

Došel jsem k němu a objal ho. Chtělo se mi brečet, jelikož jsem si myslel, že odejde, že se mnou nebude chtít být. "Děkuju," zašeptal jsem. Místo odpovědi mi začal kroužit rukou po zádech, až mi naskakovala husí kůže.

Možná věděl, že nikomu neublížím, ale nedržel se toho. V dalších týdnech jsem jeho strach cítil, i když tvrdil, že je všechno v pořádku. Viděl jsem jeho oči, úsměvy, ale nikdy nebyly jako předtím. Cítil jsem, že to není dobrý.

Julian se mě bál. A já se mu nedivil.